Bukové lesy přímo lákají jarní májovou zelení, na první lidské činění narazíte až nedaleko Malého Lopeníku, kdy už do cíle chybí jen zhruba kilometr po česko-slovenské hranici.
Na české straně se těží dřevo, porosty vypadají jinak třeba na rozdíl od Vizovických či Hostýnských vrchů velice kompaktně. Převládají listnaté velikány. Až půl kilometru před rozhlednou ukáže přímo na hranci své divnokousky lýkožrout smrkový neboli kůrovec. Daleko více zasychajících stromů je přitom na slovenské straně.
Po posledním stoupání se otevře louka s rozhlednou stojící přímo na hranici obou zemí. Ještě než vyrazíte za úžasnými kruhovými výhledy po 101 dřevěných schodech do 22 metrové výše, udiví jeden pohled.
S obrovskou krosnou se objevuje paní středního věku. Je z Prahy a jen tak sama poznává náš kraj. Denně v nohou a v zádech nějakých dvacet kilometrů s dvacetikilovou zátěží. Vzala to prý přes Radějov, Velkou Javořinu a Velký Lopeník. Pak zase dál a dál. Tak to tedy velký respekt a klobouk dolů.
Samotná rozhledna byla postavena před šestnácti lety a poskytuje ryzí oční rozkoše. Tedy co se týče výhledů na moravské a slovenské hory, ale mimo jiné například i na chladicí věže slovenské jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích. Vidět je toho tolik, že padesátikorunové vstupné se za tento spektákl opravdu vyplatí.
Na místě je ale i podrobnější pohled. Zub času tu na dřevě hlodá v drsném přírodním prostředí docela usilovně. Už se prý zajímají odborníci. Oprava nebo spíše úprava bude dozajista potřebná.
Cestou zpět si může každý vybrat, buď přímo do Lopeníku, anebo pozvolnější cesta s dalšími parádními výhled na Mikulčin vrch. Také tahle trasa čítá nějakých pět kilometrů a odhaluje, jak nádherné umějí být pohraniční Bílé Karpaty koncem máje.
