Josef Bartoš nebyl jen dokonalý ve svém oboru, v němž opravdu vynikal a občas nechal třeba novináře nahlédnout do své kuchyně, pardon menšího pokoje, odkud vysílal signály do celého světa.
Pamatuji, že vyprávěl o tom, jak si Jiří Hanzelka chystající se s kamarádem Miroslavem Zikmundem na druhou velkou cestu, vyžádal právě jeho, aby ho naučil radistickému řemeslu.
„Chtěl to hodně rychle, ale ono to tak nejde, místo čtrnácti dnů to bylo podstatně déle, ale byl velmi učenlivý a za odměnu mi pak, tuším koncem padesátých let přinesl knihu s věnováním,“ vzpomínal Bartoš.
V přepočetných střípcích z jeho života nemohla chybět milovaná manželka, paní Drahuška.
„My jsme se poznali, když jí bylo patnáct, prožili jsme spolu báječný život, když mi odešla, už to prostě nebylo ono, ale žít se má naplno pořád,“ svěřil se jednou.
Josef Bartoš kdysi pravil, že se dokázal spojit a svým způsobem spřátelit s radioamatéry z více než 330 států, tedy, přesněji řečeno, správních útvarů celé zeměkoule. Tam všude věděli o znamenitém chlapovi a mistru svého oboru ze Zlína.
Oprávněně byl pyšný na své potomstvo. On, sportovně založený chlap, měl to velké štěstí, že se mu povedli všichni tři vnuci. Jen pro pořádek, vedle Honzy od dcery Jany, mu průběžně dělali radost dva dlouháni, Adam a Pavel, oba skvělí volejbalisté po tátovi Petrovi, reprezentanti. I jim, stejně jako už čtvrté Bartošově generaci, bude (pra)děda Josef moc chybět.
Což je sice smutný, ale vlastně úžasný úděl těch, kteří zanechali nejen ve Zlíně svou nesmazatelnou stopu.
