Přišla náhle, nečekaně a s neuvěřitelnou silou. Ještě v létě byl oblíbený zlínský a později ostravský atlet a trenér plný sil. V lednu by oslavil teprve šedesátku.
V našlapané obřadní síni zlínského krematoria mu vzdali poslední hold jeho dva dospělí synové Libor a Jakub, nechyběl ani třetí, nejmladší Milan. Vzpomínky obou starších synů na vždy usměvavého tátu rozesmutnily přeplněný sál více než tklivé melodie. A přece byly myšleny tak, jak by si to velký bojovník a chlap odvážného srdce přál. V duchu, který Milana charakterizoval. Tedy s plným optimismem a láskou k lidem.
Milan byl nejdříve výborný závodník, prosazoval se ve sprintech v Otrokovicích a ve Zlíně, velmi úspěšně pak už coby trenér vedl třeba Eriku Suchovskou a moře dalších, v jeho tréninkových skupinách vládl smích, který se snoubil s náročnou prací.
V poslední době působil v Ostravě-Vítkovicích, k výborným výsledkům přivedl třeba handicapovaného běžce Ondřeje Bartoška.
„Na Mildu nikdy nezapomenu, to prostě nejde, na to, abychom na něho my atleti zapomněli, na to měl příliš velké srdce. Bude nám nesmírně chybět,“ měl Ondra jasno za všechny smutné a posmutnělé v obřadní síni.
Až tohle všechno přebolí, zbude na Milana ta nejhezčí vzpomínka. Vždycky bude plná lidství, dobré nálady a smíchu.
Tak Mildo, ať ti to šlape i v novém, nebeském angažmá.
Čest tvojí světlé památce tady dole…
