Nuže, milá usměvavá paní, vybavujete si první chvíle v tomto velkém seniorském domově?
Určitě ano, pracovně jsem sem vkročila přesně 2. ledna 1999. A to prosím na dva tři měsíce na rozkoukání do skladu.
Tak to je zajímavé, ale pak čím dál blíže klientům, že ano?
Brzy jsem se stala sociální pracovnicí, postupem času vedoucí sociálního úseku, nu a teď jsem ředitelkou. Od 1. února letošního roku.
Vida, jak hezká a docela logická posloupnost. Určitě budete znát nejen své kolegy, ale taky počty klientů…
To musím. Teď máme 203 klientů. 148 patří do klasického domova pro seniory, 55 pak domova se zvláštním režimem. Co se týče struktury obyvatel, většina už tak jako v obdobných zařízeních potřebuje dvaceti čtyř hodinovou péči. U zvláštního režimu je to hodně o psychice, jinak jde o klienty, kteří jsou především hůře pohybliví, mají špatnou motoriku, těžko se třeba obléknou, proto ta celodenní péče.
To prostředí s lidmi ve vyšším věku, se zdravotními handicapy a tak dále nemusí být pro každého, nechtěla jste někdy prostě změnit místo?
Pokud někdy, tak na samém začátku, teď už dávno rozhodně ne. Zažila jsem něco podobného jako další, kteří vydrželi v sociálních službách delší čas. Musíte na sobě hodně pracovat, poznávat se. To je proces, bez kterého jsem se třeba já neobešla.
Nosíte si pracovní věci a starosti domů?
To je úsměvné, manžel je doma a mluvím hodně nahlas. Tady je to s klienty denní norma. Někdy taky doma zaklepu na dveře, jako v domově (úsměv). Ale určitě domů problémy nenosím.
Vést tak velký domov se specifickou klientelou je náročné. Jak si to kompenzujete ve vlastním těle a duši?
Jsme s mužem sportovně založeni, ale dříve tak milý a častý tenis teď střídají delší procházky a turistika. Nabíjet se je třeba, energii chci předávat těm, kteří ji potřebují. Každý z našich svěřenců je individualita, nikdo není otiskem druhého. Komunikovat s nimi, zpříjemňovat jim životy v často nelehkých situacích, to je náročné, ale zároveň obohacující.
Paní ředitelko, když se rodina rozhodne, že někoho ze své nejstarší generace umístí do domova pro seniory, tak často hledí, jak je to složité, víte o tom?
Samozřejmě, systém funguje, ale zdaleka ne ideálně. Jde o kapacitní možnosti, rozhodně to není tak, že podáte žádost a dědeček nebo babička nastoupí. Jsou různá kritéria, jde o to, jak je člověk prostě potřebný, kapacity nejsou zatím takové, jak by to bylo v ideálním případě.
Takže…?
Takže si myslím, že velice důležitou roli budou hrát terénní sociální služby. Každý člověk, když mu odejde partner, nebo mu ubývají síly, nechce nutně z různých důvodů definitivně do domova pro seniory. Moc by celému systému pomohlo, kdyby měl lidem i mimo domov i ve vyšším věku či nemoci kdo podat ruku. Rodina či vyškolení sociální pracovníci. Prostě pomáhat. Až když to nejde, tak pak jsme tu my.
