Samotná Salaš je vstupní branou do krásných chřibských hvozdů. Je to vesnice nevšední, má svoji dolní i horní část, moře původních chalup dostalo nové majitele, a ti si dali záležet, aby se jim dobře žilo. Ale zároveň nemohou změnit nic na tom, že je tu terén pořádně členitý, domy stojí tu více, tu méně ve svažitém terénu, a vydat se kolem nich směrem k rozhledně, tak to žádá docela dobrou fyzičku.
Po silničce nebo spíše kamenité cestě stoupáme vzhůru a ještě vzhůru. Přitom je hodně zvláštní, že zdejší unikátní rozhlednu pořád nevidíme. Konfigurace terénu je prostě tak osobitá, že zdejší dominantu zahlédnete ze silnice od Velehradu, ale pak až po tom, co se k ní propracujete na několik desítek metrů.
Když se to povede, docházíme k úžasu. Ale nejen kvůli výhledu na samotnou jedinečnou stavbu, která tu zdobí už přes deset let. Nahlédneme i pod ní. A to je, oč tu běží. Celý veliký sad se starými stromy je doslova porytý a prorytý od černé zvěře, jako by tu někdo projel pluhem. Ale o tom někdy příště.
Samotný dvacetimetrový výstup na rozhlednu je možností ocenit nejen dokonalý záměr architektů, ale poklonit se i práci stavbařů. Dvě do sebe zaklíněné obrovské sedmičky, to je nápad i báječná realizace.
Výhledy samozřejmě báječné směr Uherské Hradiště či Bílé Karpaty, jen Buchlov se nám ukrývá v masivu chřibských lesů.
Když sestoupíme, posedíme chvíli na pěkných stylových lavičkách, a protože ještě nemáme svalovou atrofii, nýbrž žádost nadýchat se skvělého vzduchu, vyrážíme po zelené směr Bunč. Cíle nedosáhneme, čas určený výletu se krátí, ale představa, kterak se už brzy odějí listnáče do zelenožluté jarní barvy nás naplňuje dobrými pocity. Stejně jako návrat dolů do Salaše, kouzelné vesnice s kouzelnou rozhlednou.
