Což je rovného čtvrtstoletí od jeho odchodu do hereckého nebe počin pěkný a záslužný. Pamětníci si určitě vybaví, jak náhle a nečekaně Standa zarmoutil přepočetné fanoušky, kamarády a samozřejmě i blízkou rodinu svým náhlým úmrtím. Mimochodem přímo v divadle, kterému věnoval tenhle vyučený brašnář a pak naprosto vyzrálý herec původem z Chebu, ale pak Moravák každým coulem, nejlepší léta svého plodného uměleckého života.
Rolí ve filmu i na divadle bylo nespočet, Tříska se typově řadil někam mezi oblíbené kulatější typy pánů Josefa Hlinomaze či dalšího Zlíňana Jana Libíčka. Diváci si ho vybaví určitě, zajímavý je ale 25 let po jeho skonu pohled jeho zetě Leoše Hufa.
„Standa byl například výborný kuchař, moc rád připravoval netuctové věci, třeba čína, to bylo jeho. Jeho dcera Hanka byla mojí manželkou, a tak jsem k němu měl opravdu blízko, nejen v kuchyni. Málo se to ví, ale Standa vynikal jako sportovec. Zdaleka nejenom v hledištích zlínských stadionů na fotbale nebo na hokeji. V mládí byl výborný parašutista, z úplně jiného soudku byla jeho dovednost stolnětenisová, dokonale vládl třeba nohejbalovým finesám,“ vzpomíná Huf, jehož syn a Třískův vnuk Daniel dnes chytá v brance extraligového hokejového Zlína.
Tříska stával coby kapitán také u nádherných fotbalových akcí svého divadelního týmu v lítých soubojích se zlínskými novináři. „Tohle je jiné divadlo, paráda, sranda, pohyb, góly a smích,“ říkával spokojený plejer vždy po skončení nevšedních fotbalových bitev.
Málo se třeba ví, že byl vynikající nejen na jevišti, ale také coby úžasný kreslíř. „Podíval se třeba na figurku Mickey Mouse a během minuty vám ji dokonale ztvárnil na papír. To bylo úžasné, sloužila mu i fotografická paměť. Za hodinu přečetl knihu a klidně vám za chvíli ocitoval, co je na patnácté straně nahoře,“ dává Huf ve vzpomínce nahlédnout do další stránky duše jedinečného chlapíka.
Tříska navíc řadu let předával svůj divadelní um členům ochotnického souboru v Napajedlích. Taky odtamtud letí trochu nostalgická vzpomínka na velikána nevelké postavy.
„Škoda jen, že se tchán nedožil toho, že mu vnouček chytá hokejovou extraligu, to by ho opravdu naplnilo velikou radostí. Stejně jako to, že na něho ani po pětadvaceti letech nezapomněli v divadle, které měl tolik rád,“ konstatuje Leoš Huf.
