Začíná se na malém parkovišti na Hadovně. A ten, kdo tu chvíli nebyl, získává první příznivý vjem. Polorozpadlé stavení, které tu hyzdilo okolí možná desítky let, je v nenávratnu. Nová, pěkná stavba vybízí k letmému prohlédnutí a pak už do svižného kroku.
Asfaltka je v dokonalém stavu, tu a tam se objeví do kopce makající cyklisté, tu a tam milovníky klidu a pěší turistiky vyruší řidiči osobních aut, kteří nedbají zákazu vjezdu ani varování o tom, že jsou při vjezdu do lesního porostu v objektivu kamery.
Jak přibývá stovek metrů, ukazuje se příroda v tom nejlepším. Kdo měl před lety při výsadbě na starost pestrost lesa, budiž na věky pochválen. Smrky drží spolu s borovicemi jasnou zeleň, ještě jimž jakž takž sekundují opadavé modříny. Mezi nimi se prolíná žlutohnědá paleta listnáčů. Břízy, občas mohutný dub, buky, jasany, javory a další stromy, které zrovna v tomto období barví les jako nikdy jindy.
Po třech kilometrech statečného stoupání má mírně znavený chodec na vybranou. Může hned dvěma směry, po silnici i lesní cestě do Rusavy, může zpět původní cestou, anebo zase jinudy z kopce opět do cíle, který je v Lukovečku.
Kdo volí poslední variantu, neprohloupí, také tahle cesta, tentokrát i kolem skalního masivu a zhruba třičtvrtěhodinová, nabízí úžasné pohledy a přímo polopovinná zastavení s fotoaparátem, který přesvědčí, že říjen není vůbec ošklivý a zakaboněný měsíc.
