Sympatická tmavovláska má na starost nejen dceru, studentku střední školy, ale pomáhá i mladší kamarádce Aljoně s jejím dvěma menšími dětmi. A aby měl příběh svoji jedinečnost, do Zlína přivezla také další odrostlejší dívku, kamarádku své dcery. Tohle děvče přišlo ještě před válkou o maminku.
Světlana se stejně jako Aljona musela před pár desítkami hodin sbalit, rozloučit se doma s manželem, který je pastorem, tedy duchovním správcem, a vyrazit do neznáma. Těžko si to kdokoliv z nás dovede reálně představit, ale tak to dnes je.
„Chlapi samozřejmě zůstávají doma, musí pracovat, modlí se za nás i za celou Ukrajinu, a když by bylo potřeba, vezmou zbraně a půjdou bránit naši zem,“ popisuje Světlana, jak tvrdá je realita.
U nich doma v regionu zatím válka jenom hrozí, jinde je reálnou věcí.
„Moc smutné je to v Charkově, tam zuří válka ve velké míře,“ smutní Světlana s tím, že na Ukrajině denně umírají lidé.
„Nikdo si tu válku nepřál, věřte mi, snad brzy skončí. Jinak ale chci říci, že jsme vám nesmírně vděčni za to, že se otevřely hranice a my můžeme do bezpečí. Neměli jsme ani všechny doklady, ale to se vyřeší. Hlavní bylo přejít hranice do Evropské unie. Budeme-li jednotní, můžeme to veliké zlo přemoci, takže ještě jednou díky,“ říká Světlana.
Ve Zlíně by mohla zůstat, ale zřejmě to tak nebude.
„Rádi bychom do Prahy, našli si tam práci, jsme pracovití, jsme civilizovaní lidé, je na nás spolehnutí. Ale jsme také hrdí, náš národ se nepodaří dostat do kolen, zlomit nás,“ loučí se odvážná žena.
