Tihle tři – nebojte, čtvrtého samozřejmě sehnali – jsou tak krásně odlišní, až jsou stejní.
František Pecivál strávil v dresu zlínských hokejistů šest úspěšných sezón, byl v roce 1985 u prvního velkého úspěchu, když tehdejší Gottwaldov získal bronzové medaile.
„Sedmdesátka není až tak daleko, dostaví se příští rok, pohyb je pro mne životní styl a radost. Tohle platí o tenisu i třeba jízdě na kole. Jiní se sem dopravují auty, mrkněte na parkoviště, jak je plné, vedle se hraje fotbal, ale já se pohodlně svezu na kole. Zrovna neděle svádí k lenošení, na to mne neužije,“ vypráví dobře naladěný muž atletické postavy.
Miroslav Dubina je zlínský architekt. „Mám sedavé zaměstnání, musím to kompenzovat,“ říká elegantní tenista, jemuž lze závidět forhend, na půli cesty mezi šedesátkou a sedmdesátkou také štíhlost a pořád tmavé vlasy.
„Na kurty se dostanu maximálně třikrát týdně, myslím, že to je tak akorát, ale zahrát si v neděli od osmi ráno, to je ze všeho nejlepší, jen neustrnout,“ směje se mezi gamy.
Třetím do party je inženýr rodu elektrotechnického, znalec oboru nejen tenisového Jaroslav Polínek.
Za svou oblíbenou dávkou tenisu sjede za kamarády z ne tak blízké Podkopné Lhoty.
„Tenis po ránu je věc navýsost příjemná, patří k radostem a příjemnostem života. Stejně jako pohyb v obecné rovině. Včera jsem absolvoval závod v orientačním běhu na Plumlově u Prostějova, parťákem mi byl kamarád Alois Láznička, vzor pro mnohé. Je mu 87, letos získal Cenu města Zlína, taky on vám řekne to důležité: pohyb je život a naopak,“ dělá tečku za nedělním setkáním s kamarády Jaroslav Polínek.
