Je vám 79, začínal jste v roce 1959. Anebo ještě dříve?
Oficiálně je to správně, to jsem poprvé pálil coby šestnáctiletý kluk v naší pálenici sám, jen za dohledu rodičů. Ale je fakt, že jsem se tu motal vždy po vyučování od první třídy, alespoň jsem přikládal, no a to bylo někdy v roce 1950.
Což je opravdu neuvěřitelné. Zrovna skončila sezóna, jaká byla?
Nebyla špatná, ale rozhodně ne množstvím ovoce nadprůměrná. Co se kvality kvasů týče, ty ovlivnily ataky mšic, trnky neměly takové aroma jako jindy.
Vybavil byste si za dlouhou řadu let nejbohatší roky?
Byly to tuším roky 1972, 1973. To se tu vypálilo téměř 80 000 litrů slivovice. Letos to bylo mnohem méně. Takovým srovnávacím obdobím posledních let může být rok 2018, to nám vyteklo asi 46 000 litrů pálenky.
Právě sto let stará pálenice přímo vybízí ke vzpomínkám…
To bezesporu, začínal tu můj děda Antonín v roce 1923, pokračoval otec s matkou, nu pak už já. Časy se mění, dobrý produkt zůstává. A zůstal i pánovi z Kašavy, který sem před dávnými lety přijel pálit s koňským povozem. Trošku či spíše hodně se společensky unavil. Tak ho naši naložili na vůz i s vypálenou kořalkou a představte si, koně ho přes zasněženou Rablinu bezpečně dovezli domů i s cenným nákladem.
Co všechno jste za ta léta už vypálil?
Samozřejmě toho bylo moc a moc. Nejčastější jsou trnky, taky jablka, hrušky, meruňky, višně, špendlíky, letní kvasy, maliny, které ve velkém a velmi pracně sbírali lidé z Držkové, rybíz, angrešt, jeden pán dělal v podniku Ovoce – zelenina, a tak si přivezl banány i kiwi, nic moc, podotýkám.
Samozřejmě k vám jezdí lidé z okolí, mění se klientela?
Mám zákazníky, kteří sem jezdí desítky let, pak je nahrazují další generace. Cizinců moc nebývá a když už, pak je to unikát.
Jako třeba?
Jako třeba jeden pán ze Skotska. Ten tu začátkem devadesátých let minulého století vypálil dvakrát rajčata. Moc si pálenku pochvaloval, jak voní, mně se zdála, jako bych pil lehce zředěný ocet (úsměv).
