Tak paní Sylvo, co vy a Vánoce?
Mám je ráda, jako každý z nás, jsou ale pro mne mimo duchovního rozměru časem jistého „nepohybu“. A to jak víte, já zase zrovna k životu nepotřebuji, takže se snažím v rámci možností hýbat ve dnech, kdy jsou mnozí z nás doslova připoutání k televizi a vánočnímu stolu.
Jakpak si vlastně přejete s blízkými?
Tak jako všichni ostatní u vánočního stromečku. Ale já mám kromě rodiny za dlouhá léta až neskutečné množství známých. A jsem ráda, že držím jeden zvyk. A to jsou vánoční pohlednice. Když to jde, šupnu je s přáním krásných svátků a zdraví do nového roku přímo do schránky, tedy bez známky… Nu a když posílám, pak musím vědět, že nejde o levnou záležitost. Tuším, že je pohlednice za šest či za osm korun, ale známka už vyjde na sedmadvacet.
Jaké dáváte dárky?
Nechci, abych byla nařčena z nějakého až nevánočního pragmatismu, ale poslední dobou, kdy už nemůžu kmitat po obchodech, tak dám do obálky nějakou rozumnou částku s tím, ať si každý koupí, co uzná za vhodné. Trefit se do vkusu malých i velkých dárkem zase tak lehké není.
Chodí vám myslí v tomto čase vzpomínky na vaše dětské Vánoce?
Určitě a ráda o tom vyprávím dětem ve škole, než se vydáváme na vánoční prázdniny. Nechtějí mi věřit.
Copak?
Tak třeba to, že jsme měli stromeček nazdobený stříbrnými papírky a v nich byly kostky cukru. Mimochodem, ty jsme brali jako velkou laskominu a zpravidla jsme je vyzobali. Maminka na to přišla vždy až na Tři krále, kdy se stromeček odzdoboval. Ale myslím, že s tím tak nějak počítala.
A dárky?
Nebyly na ně většinou peníze. Dávali jsme si se sourozenci „dárky“ v podobě krabiček s kapesníčky. To víte, že mi to děti v dnešním neuvěřitelném nejen vánočním blahobytu nechtějí věřit ani náhodou.
Tak si dnešní podoby Vánoc važme. Dovolte popřát hodně pohody a do nového roku především zdraví.
Moc děkuji, u mne je to trošku specifické, narozeniny mám vždy právě první den nového roku. Za pár dnů tak zaknihuji první rok desáté životní desetiletky, to to letí…
