Vánoční čas je jako stvořený pro malé zastavení a pár vzpomínek.
„Já jsem bral každičké setkání s ním jako dar. Jsem šťastný, že jsem se od pana Františka stihl lecčemu přiučit a snad by si to tak přál, aby měl prostě pokračovatele, třebaže dosáhnout jeho mistrovství je prakticky nemožné. Ty vzpomínky opravdu ožívají právě teď na konci roku snad nejvíce. Byl vlídný, veselý, nápaditý, nesmírně šikovný, prostě jsem měl štěstí, že mne ke konci jeho života přizval mezi své přátele, možná lépe řečeno žáky,“ vzpomíná v nejlepším na mistra Františka jeho hrdý žák a pokračovatel Ivan Brada z Vysokého Mýta, který už teď po vzoru svého učitele seznamuje na kursech další zájemce o tuhle výjimečnost.
František Zuska odešel tvořit nahoru ve svých osmdesáti devíti letech.
Za tu dobu toho stihl spoustu, nejen pracovně coby renomovaný stavbař, ale také jako zpěvák, tanečník, choreograf a taky třeba výrobce dokonalých velikonočních pomlázek.
Anebo zahrádkář. Jeho záhony na nevelké ploše u domku z červených cihel skrývaly dobroty přemnohé. Stejně jako jabloně, pod kterými rád hostil veličiny zlínského veřejného života.
Ty, které pana Františka přežily, si určitě vybaví, že právě Vánoce, byly časem, které tento nezdolný drobný muž dokázal prodchnout svým „zuskovstvím“, tedy moudrostí, optimismem, umem a životním elánem.
