Podle posledního vyjádření vedení města začne rekonstrukce nejdříve v roce 2024. Což nechejme stranou, spíš si připomeňme, jak velkým fenoménem bylo Velké kino. Dnes bohužel slouží pouze tím, že je na něm velká „plakátovací“ plocha upozorňující, že si připomínáme 700 let od první písemné zmínky o Zlíně.
„Já jsem do města dorazil coby student filmové školy na praxi v roce 1951. Nemohl jsem nejít do Velkého kina, které tehdy mělo kapacitu mnohem větší než pozdějších 1000 míst. Můj pohled kluka z Nivnice byl o to úchvatnější, že se hrál barevný film Jaro na ledě. Byl rakouský, z krasobruslařského prostředí,“ osvědčuje neskutečnou paměť pozdější dlouholetý pracovník zlínských filmových ateliérů Vojtěch Kunčík.
A připomíná, že se tu nehrála jenom filmová představení. „Například každou neděli se sem chodilo na box,“ vybavuje si Kunčík.
Mezi pamětníky už patří i další „domestifikovaný“ Zlíňan Jiří Novák.
„Já jsem sem přišel z Prostějova v roce 1957. Musím říct, že jsem doslova hleděl, když jsem si prohlédl obrovský sál. Hrály se tu širokoúhlé filmy, ale za kulturními zážitky se sem chodilo i jinak. Časté byly třeba koncerty velkých big bandů, byly to nádherné časy a Velké kino byl pojem široko daleko,“ vypráví Jiří Novák ze Zlína.
Ani výkonná ředitelka zlínského Film Festivalu Jarmila Záhorová není rodem Zlíňanka.
„Jsem tu od roku 1981, Velké kino mám jednoznačně spojeno s mezinárodním festivalem. Konkrétně s jeho tradičním slavnostním zahájením, kdy tu tisícovka dětí vytvořila neuvěřitelnou atmosféru, ale jak to bude dál, to se neodvažuji odhadnout, třebaže Velké kino pořád ctíme jako neformální centrum festivalu,“ říká Záhorová.
Jediným čistým zlínským rodákem je mezi zmíněnými pamětníky Ivan Dostál, dlouholetý televizní kameraman.
„Zlínské Velké kino je něco unikátního, vždycky jsme se jím mohli pyšnit, teď tedy asi ještě dlouho ne, zasloužilo by si větší pozornost, už je prázdné nějak dlouho,“ zamýšlí se.
A dodává pozoruhodnou zkušenost z raného mládí. I ta svědčí o tom, jak bylo kdysi Velké kino v centru zájmu zdejších lidí. „Na film Sudá a lichá jsem šel s kamarádem v sedmi dnech osmkrát po sobě, první den hned dvakrát,“ směje se dávné vzpomínce.
