Víťo, je docela symbolické, že se tu uzavírá váš atletický život, protože tu taky začínal…
Je to tak, já sem zamířil od nás z Hodonína do školy, na obchodní akademii a taky za renomovaným trenérem Jaroslavem Halvou, už je to čtvrt století, což potvrzuje známé, že čas letí.
Měl bych tu jednu libůstku prozrazenou už před více než deseti lety, prazáklad oštěpu prý je u meruněk???
Tak to je veselé, jak má u Veselých být. Jezdil jsem coby kluk na prázdniny do Kobylí. A tam mne moc lákala jedna předoštěpová disciplína, házení meruněk na cíl a hlavně do dálky(smích).
Vaše kariéra byla naplněna úspěchy, ale mimo jiné i zdravotními neduhy, tělo si vždy říkalo své?
Jasně, u atletů obecně platí, že nejdůležitější je zdraví. Ale to platí i mimo sport. Se zraněním se musíte prát stejně jako se soupeři. Občas mi to kariéru ovlivnilo, ale já to vždycky bral, že je to tak, jak to má být.
Kariéru končíte ve Zlíně, nechtěl jste si tady na mistrovství ještě hodit, loučit se stylově?
Jasně že bych chtěl, ale jak říkám, tělo je takový regulátor veškerého činění a prostě řeklo, že už ne. Ale to, že se loučím právě tady je pro mne skvělé, hodně lidí, skvělá atmosféra. Mám rád stadion i celé město, uvažoval jsem, že bych se tu usadil natrvalo, zatím ne, ale všechny Zlíňany moc zdravím.
Ještě k bohaté závodní dráze. Které medaile si vážíte nejvíce, dá-li se to tak vůbec říct?
Každý závod se nějak vyvíjí, někdy jdete do boje v optimální formě, jde vám všechno a když to klapne, tak je to nějaký logický důsledek přípravy a pohody. To ukázal třeba Kuba Vadlejch nedávno na mistrovství Evropy v Římě, třebaže až posledním pokusem. Jindy jste sám překvapený, jak to vyšlo. To se mi stalo před třemi lety v Tokiu, takže ten bronz z olympiády o osmatřiceti řadím asi nejvýše.
V jedenačtyřiceti život nabírá na intenzitě, závodit už nebudete ale..
Ale u atletiky zůstávám, je v srdci. Ale nebojte, Zlín taky, místa je tam dost.
