Vážený pane, kdo je vlastně starší? Filmové ateliéry nebo Vojtěch Kunčík?
Hrdě se hlásím k tomu, že já, byť jen o necelý rok. Já jsem ročník narození 1935, Baťa tu začal podnikat ve filmovém průmyslu v roce 1936.
Jak jste se k filmu vlastně dostal?
Po válce pokračovalo filmové okouzlení, já kluk ze Slovácka jsem se přihlásil na střední filmovou školu. Ta různě měnila místa, po ukončení jsem se dostal na chvíli do Prahy, pak na vojnu a potom už vedla moje cesta do Zlína respektive tehdejšího Gottwaldova, vracel jsem se domů, moc se mi to líbilo.
Vaším osudem se stala pozice produkčního. Což je tmel filmových štábů, poznal jste určitě obrovskou spoustu tvůrců, co takhle Karel Zeman, neblýštivější zlínský režisérský klenot.
Tak to byl v padesátých letech, kdy jsem dorazil na zdejší „filmáky“ pochopitelně pan Někdo, absolutní špička. Osud tomu chtěl, že jsem se podílel byť maličkým dílkem na jeho slavných snímcích Cesta do pravěku a Vynález zkázy.
Zeman bydlel nedaleko ateliérů, potkávali jste se?
Samozřejmě, chodil jsem mu zpracovávat do laboratoří části filmů, byl pro mne velkým vzorem a nedostižným režisérským příkladem.
Se kterými dalším tvůrci jste pak spolupracoval?
Byla jich za 41 let pochopitelně spousta. Tohle byla fabrika na filmy. Samozřejmě nejen hrané, taky výukové, animované, středometrážní, ale pochopitelně i celovečerní. Rád jsem dělal s režiséry Pinkavou, Cvrčkem, Drhou, Sirovým, mimo jiné i Vláčilem.
Kolik těch filmů vlastně bylo?
Myslím, že dohromady padesát, z toho devatenáct celovečerních.
Dlouhá léta jste působil jako produkční ve filmových štábech. To musela být pořádná fuška, když si uvědomíme, že nebylo ani ponětí například o mobilech…
Práce to byla náročná, ale mimořádně zajímavá. Procestovali jsme s filmem nejrůznější místa, hodně jsme pobývali třeba na Slovensku. Produkční musel vědět vše. Kde jsou herci, kolik přinést z banky na honoráře pro štáb, koho co bolí, v kolik letí pražským hercům z Holešova aerotaxi a bylo toho mnohem, mnohem a mnohem více.
Říká se o vás, že byste mohl psát historii zlínských ateliérů, píšete?
Nepíšu, ale vzpomínek je moře, paměť mi slouží, třeba to dáme s někým přičinlivým na papír nebo alespoň do zvukových vzpomínek.
