Dudek chocholatý je zrovna na tahu ze svých zpravidla afrických či asijských zimovišť. U nás evidují odborníci jen něco přes stovku párů, přilétají právě teď, usazují se kolem Bzence a Strážnice a koncem léta zase táhnou na jih.
„V den odchytu jste slavil narozeniny, den poté zase svátek. Ta radost musí být veliká, ne?“
„To víte, že to potěší, dudka jsem vlastně měl tu čest mít v ruce teprve podruhé.“
„Poprvé to bylo kdy?“
„To je let, mrknu do záznamů, už to skoro zavál čas, bylo to v roce 1987. Je to tedy 33 dlouhých let.“
„Tehdy to bylo také v Biskupicích?“
„Kdepak, to bylo, pokud si dobře vzpomínám, o kus dál, na Slovensku.“
„Taky v dubnu?“
„Ano, tenkrát to bylo na můj svátek, na Jiřího, 24. dubna.“
„Komu jste se svým posledním vzácným úlovkem stačil pochlubit?“
„Ještě, než jsem ho vypustil, vzal jsem jej na chvíli ukázat dvouleté vnučce Viktorce. Myslím, že docela hleděla. A dudek taky.“
„Jinak se Vám asi v lokalitě na Sedélku daří…“
„Daří a jsem moc rád, je to panenský kus přírody. Kolem teď ve velkém vyrůstají mladé rozsáhlé sady švestek, díky pochopení majitele pozemků, vizovické společnosti Jelínek, zůstává Sedélko rájem ptáků a vlastně i mým. Mohu je kroužkovat a společně nám to dává smysl.“
„Jaké další dočasné hosty čekáte?“
Teď se třeba těším, že každou hodinou přiletí křepelky. Tohle místo je vlastně takovým indikátorem životaschopnosti ptačí říše a důkazem, že nám často vzácní ptáci, jako třeba právě dudci, nemizí.“
„A co o kus dál na hnízdě biskupičtí čápi?“
„Všechno je zatím, jak má být, už sedí na vejcích, uvidíme, kolik mladých přijde na svět.“
