Do finále byla cesta pěkně složitá, co říkáte?
Nesmírně a dodnes to máme mnozí v živé paměti. V sérii na tři vítězné zápasy jsme se rvali o každý míč s výborným týmem Ústí nad Labem.
Mohlo to být větší drama?
Snad ani ne, vyhráli jsme pátý zápas v dlouhém tiebreaku od dva míče, tuším 17:15, přitom jsme odvraceli v pátém utkání mečbol soupeře.
Nu a přišlo finále. Vy jste šokovali Českobudějovické už v jejich hale…
Přesně tak, my jsme tam dvakrát vyhráli a doma jsme měli naráz obrovskou šanci získat titul. To byla obrovská výzva.
Kolik lidí tehdy do sportovní haly na třetí zápas série dorazilo?
Oficiálně dva tisíce, neoficiálně o mnoho více, těžko spočítat. Atmosféra byla jedinečná, zápas byl jako dva předešlé nesmírně dramatický, vyšel nám pátý, rozhodující set a titul byl doma.
Co oslavy?
Když se za tím ohlédnu po pětadvaceti letech, tak myslím, že až stěží uvěřitelně mírné. Normálně jsme šli jako vždy na večeři, posedělo se, poklábosilo, popilo, ale nějaká spanilé jízdy městem, tak to se vážně nekonalo (úsměv).
Na historické fotografii drží trenér Ivan Dostál, váš dlouholetý kolega a kamarád, velkou růži. Kde se mezi šťastnými chlapy vzala?
Bylo to spontánní a parádní. Tím květem ho v poněkud obráceném gardu poctila jeho manželka.
Samozřejmě nemůžeme zapomenout na to, jak skvělý byl tehdejší kádr, byl to tým nebo společenství hvězd?
Obojí, fantastičtí kluci, na nikoho nechci zapomenout. Kaláb, Goga, Smolka, Novotný, Obdržálek, Posikira, Sedláček a další báječní kluci. Tehdy bylo zajímavé především to, že sem rádi mířili opravdu hvězdní hráči. Dnes je to hodně jinak. Zlín byl tehdy výborná štace. Dál se nám pak dařilo i v evropských pohárech. Moc pěkné vzpomínky. Život jde dál, byl bych moc rád, kdyby se podobné časy vrátily…
