Dvě možnosti cesty z Tatranské Polianky
Možnosti dostat se sem ze zmíněné Tatranské Polianky jsou dvě. Buď se vydáte o něco delší ale pohodlnější cestou po slušné asfaltce a občas uhýbáte zásobovacím dodávkám, anebo si část dáte pěkně po kamenité cestě, abyste měli pocit, že jste skutečný horal. To si každý vybere.
Volba cesty vzhůru
My ještě nevíme, kudy vyrazíme zpět. Zda to bude zpátky dolů opačným směrem po pohodlné asfaltce, či zda budeme pokračovat po tatranské magistrále. Proto trocha obezřetnosti a pod modrou oblohou výhradně lesním porostem volíme asfaltku. I tak je sedm kilometrů docela dost a když se objeví tradiční stavba na dohled, jsme docela rádi.
Občerstvení u Sliezskeho domu
V téhle mimosezóně nemají u hotelu Sliezsky dom otevřeno oblíbená bistra. A tak se občerstvíme přímo v hotelu. Pravda čtyři deci tmavého piva anglického typu za 5.70 eura nám mírně vyrazí dech, ale náladu nevezme. Prostředí je noblesní a když je to jednou za čas…
Výhled u Velického plesa
Venku před hotelem u Velického plesa je přenádherně, štíty vysokánských hor – Gerlach je přímo nad námi, mají mírný sněhový poprašek. Nebýt u našich sousedů a bývalých spoluobčanů, řeklo by se: zemský ráj to na pohled.
Rozhodování o návratu
A je tu volba. Možno po magistrále pod vrcholem úbočím mohutného Slavkovského štítu do Starého Smokovce, anebo zpět po jistější asfaltové silnici. Volba číslo dvě je naše. Možná mírně „zbabělejší“, ale také hodně sil beroucí.
Návrat do Tatranské Polianky
Když dorazíme po hodině a půl zpět do Tatranské Polianky (nahoru jsme šli něco přes dvě), pomalu necítíme lýtka. Rychle na vlak. Jenže ouha, jede až ta 50 minut, právě nám jeden ujel. A tak žádný spěch a zase hlavy nahoru. Odtud z větší vzdálenosti jsou tatranské dvouapůltisícovky zase úžasné.
Cesta přes Smokovec
Pak padne správné rozhodnutí. Směrovník ukazuje, že do Starého Smokovce je to tři čtvrtě hodinky. Cesta přes tatranské Zruby, Sibír a Nový Smokovec ubíhá tak rychle, že nám vlak nestačí. Do cíle dorážíme o pět minut před ním.
Zasloužený odpočinek
Jen jedna maličká potíž, po prakticky rovných dvaceti kilometrech usedáme k večeři v pohodě, ale zvednout se…tak to je potíž. Rychle, tedy vlastně pomalu do bazénu, ať vyplaví tyhle náročné, ale navýsost nádherné tatranské kilometry…
