Pamatujete si svůj první zlínský extraligový gól?
Jejda, jasně, to se nezapomíná, myslím, že to bylo v roce 2012 do sítě Karlových Varů. Ale to už jsem byl docela zkušený hokejista.
Kde jste ony zkušenosti nabíral?
Samozřejmě v mládežnických týmech Zlína, ale pak jsem si už coby sedmnáctiletý kluk po draftu na dvě sezóny odskočil do nejlepší kanadské juniorské soutěže WHL. Týmem Medicine Hat Tigers prošlo moře známých kluků, od nás i ze světa. Byla to nejen hokejová škola k nezaplacení.
Opravdu končíte s hokejem, přišel ten čas?
Jasně, bez problémů, tak to doma s manželkou cítíme. Prostě konec tak trochu kočovného života. Ale na sport nezanevřu v nejmenším, potkáváme se na tenise, třeba ten mne docela baví.
A hodně dobře vám jde, v čem je vaše největší přednost?
Tak to ať posoudí jiní(úsměv), ale když bych vypíchl něco, co mi snad docela jde, pak bekhend, to mám určitě z hokeje.
Hokej hrával úspěšně váš otec stejného křestního jména, strýc Miroslav, rod Okálů přece nemůže hokejově zaniknout…
Tak v to pevně věřím. Mám dva kluky, oba hokej moc baví. Matyášovi je dvanáct, Tobiášovi devět, tak snad budou pokračovateli rodu, třebaže je do ničeho nutit nebudeme, je to jen na nich.
Tohle je ryzí současnost, možná ještě maličký návrat. Sedmé finále play off Zlín – Plzeň v roce 2013…
No a moje spálená šance v prodloužení, to mrzí dodnes, pak jsme dosáhli jen na stříbro.
Ale za rok nato už jste byli zlatí, vybavují se po jedenácti letech oslavy druhého zlínského titulu?
Hodně barevně, bylo to dokonalé. Obrovská satisfakce fanouškům. Projeli jsme tehdy s pohárem celý Zlín a okolí, Racková, Mladcová, Kudlov. Bylo to fakt veselé, bujaré, nezapomenutelné a svým nástupcům ve Zlíně přeji, aby je podobné štěstí potkalo také.
Tak hokejový život hráčský u konce, ale teď jsou tu další výzvy, třeba pracovní, jaké asi?
Už se na tom pracuje, rád bych v zatím blíže nespecifikované formě dělal na autech, s auty, to je můj velký kůň, auta. Tak snad to vyjde stejně dobře jako na ledě.
Což vám ze srdce přeji.
Díky za to.
