Voborníkovi se k situaci postavili čelem.
„Já jsem si částečně oprášila znalosti ruštiny, myslím, že to, co jsme udělali, je v jejich situaci normální, žádnou chválu si nezasloužíme, ať pomáhá každý, kdo může,“ říká skromně manželka pana Bohumila Dagmar.
Na ranči teď bydlí tři mladé ženy Nina, Olesja a Vira, s nimi tři děti Maxim, Saša a Anhelina.
„Víte, je to pořád jako ve zlém snu, jako bych měla před očima mlhu. Už před Novým rokem nás někteří varovali, že může být válka, ale my tomu nevěřili,“ říká nejstarší z žen, devětatřicetiletá Nina, která přicestovala se dvěma dětmi. Na ní zatím zůstává starost o děti, kamarádky Olesja a Vira zamířily o víkendu poprvé do práce.
Zatím jako pomocné síly ve zlínských restauracích, postupně by rády využily své pedagogické zkušenosti.
„V příštím týdnu už dětem nabídneme místa v naší škole, půjde zřejmě o prvňáky Sašu a Anhelinu, každopádně jim chceme co nejvíce pomoci, samozřejmě chápeme, v jak složité situaci se naráz Ukrajinci octili,“ naznačuje další kroky starosta Provodova Marek Prachař.
Pro všechny se teď také připravuje nové bydlení. A to v bývalém družstevním areálu v nedalekých Březůvkách.
„Zase pomáhají dobří lidé, bezplatně vymalují, přidají vybavení, aby se našim současným hostům žilo zase o něco lépe a komfortněji,“ dodává paní Voborníková.
„Všem chceme moc a moc poděkovat,“ vzkazují ukrajinské ženy. Ty zažily i první příjemnější chvilky, prohlédly si Zlín z ptačí perspektivy ze střechy zlínského mrakodrapu.
„Nádherné město, krásné výhledy,“ nemohla se parádního výhledu nasytit Olesja.
