Pro zajímavost. Ve Zlíně staronově žijeme 35.rok. Gottwaldovem bylo totéž sídlo 41 let, než mi původní název oficiálně od 1.1. 1990 přinesly nové společenské poměry.
U panelů se vrací do svého mládí společně s kamarádkou paní Zuzana, která přijel z Liptálu.
„Je to hodně poučné, vrací nás to do časů, kdy jsme byly mladé. Já jsem pracovala v ZPS, ale v tehdejším Gottwaldově jsem nikdy nežila,“ vypráví turistka.
„Nemůžu si pomoct, ale město pro mne ztrácí svoji identitu. K ní patřily tisíce lidí v bráně Svitu, město bylo zelenější, dnešní nové stavby mi připadají uniformní, bez šmrncu a nápadu,“ říká Zuzana s tím, že s kolegyní přišla původně na výstavu modrotisku a sem se vlastně dostala náhodou. A dodává ještě jednu věc. „Marně hledáme restauraci, kde bychom se za slušnou cenu naobědvaly.“
Inu, co člověk, to názor. Každý se ctí a může být podnětný.
Podnětná a pamětnická je i tahle výstava. Soubory málokdy vídaných fotografií zavádějí nejen Zlíňany do dob dávno minulých, mimo jiné i časů protektorátních.
Vidíme tak například hotel Viktoria, jak se přejmenoval původně Společenský dům za dob německé okupace. A tak názvy jsou už čtyři, přes letitou Moskvu až po dnešní Zlín.
Kdo by třeba vzpomněl na Trávník. Což je méně známá lokalita nedaleko vlakového nádraží. Trávník „dotrávničil“ začátkem 80. let minulého století, kdy tu dostalo prostor nové nádraží autobusové.
Kdo chce, projde se ulicemi i náměstími Zlína, mrkne, jak se budovalo dnešní Městské divadlo, jak svou podobu měnila zlínská náměstí. Okrajově se expozice dotýká i budování zlínských sídlišť, ponor do historie završí třeba aktuální pohled na děsivou budovu starého soudu, který žaluje už dvě desítky let.
V těsném sousedství radnice, mimochodem.
