„Je to fakt hrůza, šok, zasáhlo nás to úplně všechny v našem ročníku. Je to tragédie, těžko se to dá pochopit. K tomu ještě takové věc pár desítek hodin před vánočními svátky. Co na to říct, slova jsou málo,“ povídá nejdříve Anička a vzdychne si.
„Víte, já vlastně nevím, jak to vstřebat. To víte, že jsem ráda, že se to nestalo tady u nás ve Zlíně, ale co víte, jestli se to v budoucnu nebude opakovat. Kdo to může vědět,“ přidává se k neveselému rozhovoru kamarádka Vendula.
Děvčata přešlapují na místě, čekají je Vánoce, spousta stejně krásně mladých vrstevníků je už nikdy neoslaví. Jiní si budou dlouho léčit velmi vážná zranění.
„Každý stejně jako já určitě cítí s rodinami zemřelých i zraněných. Vůbec si nedovedu představit, že by se něco podobného stalo tady. Všichni pořád věříme, že žijeme v naprosté pohodě a v bezpečí, ale ono to tak bohužel být nemusí,“ zamýšlí se Anička.
„Myslím, že prostory školy nejsou zabezpečeny a přístup tam má víceméně každý. Každý, kdo působí dojmem studenta, ale vlastně i jiní lidé. Nepřipouštíme si nějaké podezření, ale nebezpečí tu je, musíme s tím počítat,“ dodává Vendula.
Už se loučí, míří domů, přicházejí Vánoce, ale tyhle budou přeci jen jiné. Ten tam je téměř posvátný poklid a sváteční atmosféra.
„Musím myslet každou chvíli na rodiny, kteří přišli o své děti, jak se cítí. Tohle mám prostě v hlavě a vím, že si Vánoce neužiju tak bezstarostně jako jindy,“ potvrzuje zvláštní čas vánoční Anička.
