František Rybka a Bohuslav Martinů (dokončení)

Okno do kraje 8. 3. 2018 | Zdroj: Jiří Severin

ZLÍNSKÝ KRAJ  - Přátelství babického rodáka varhaníka a violoncellisty Františka Rybky a vynikajícího světového skladatele Bohuslava Martinů bylo hluboké, dlouhodobé a velice silné. Možná to bylo dáno i okolnostmi, za kterých byla formována osobnost B. Martinů. První část zde.

Byl to jeho vztah k lidové písni. Svědčí o tom třeba záznam veršovánky, kterou mu vepsala jeho sestra do pamětní knihy: „Žádný národ světa, kdekoli jej vyhledáš, nemá tolik krásných písní jako zpěvný národ náš.“ Mladý, nadaný skladatel Martinů dostává jednu z prvních příležitostí. Hudbu k filmu Slovácké tance a obyčeje. Film je točen v Uh. Hradišti a u Sv. Antonínka. Zde patrně také vzniká trvalý vztah B. Martinů k našemu kraji. Časté návštěvy Luhačovic tento vztah jenom umocňují. Orientace na lidové umění se projevuje později i v jeho tvorbě. V této době (dvacátá léta 20. století) se F. Rybka již prosazuje ve Spojených státech. Nejen jako varhaník, ale i jako výborný cellista. Občas zajíždí do Evropy a objevuje se i v Babicích, Kudlovicích a Halenkovicích. Dojíždí za rodinou, zejména za bratrem do Babic. I pro B. Martinů je Amerika lákavá, zajímá se o jazz a jeho kolébku Spojené státy.

Dlouhý seznam přátel

Umocňuje to i jeho přátelství s Jaroslavem Ježkem a později i s dalšími světoběžníky z uměleckého světa. Seznamuje se s klavírním virtuosem Rudolfem Firkušným, rodákem z Napajedel, s Rafaelem Kubelíkem, Masarykovou rodinou. Ti všichni patří i do okruhu přátel F. Rybky. Poprvé se F. Rybka a B. Martinů setkávají pravděpodobně v roce 1925, kdy působil Martinů v Paříži. Když se Martinů objevil počátkem druhé světové války v Americe, jejich přátelství se upevnilo. Rybkovi bydleli již na Long Islandu, třicet minut jízdy metrem od Manhattanu. Jedno z prvních setkání popisuje syn F. Rybky, Boris: „Koncem května 1941 jsem se poprvé setkal s Martinů. Bylo krásné odpoledne, sluníčko vesele svítilo a jablko i kdoule kvetly v naší zahradě za domem. Bylo to velmi zajímavé setkat se s Martinů, mohl jsem si procvičit francouzštinu. Po chvíli mě otec vyzval, abych zahrál něco na klavír. Hrál jsem Rachmaninovo „Preludium“.“ Boris Rybka byl sám velmi talentovaný hudebník, výborný klavírista. Přátelský a vždy dobře naladěný F. Rybka byl protipólem zádumčivého Martinů. Dovedl věci zorganizovat, zařídit, byl nezištný a vstřícný. Zařizuje Martinů i první bydlení, v newyorském předměstí Jamaica. Martinů brzy vycítí, že získává ve Františkovi důvěrníka a přítele na celý život. Vděčný Martinů věnuje Doris Rybkové, manželce Františka, k narozeninám klavírní skladbu Dumka. Potom se Martinů pouští do další, již náročnější kompozice. Sonátu pro violoncello a klavír č. 2 věnuje jako důkaz oddaného přátelství F. Rybkovi. Však ji poprvé hráli u Rybků. Veřejnou premiéru měla s velkým úspěchem v listopadu 1941 v New Yorku. Srdečný vztah oba udržují i s vdovou po J. Ježkovi Frances Ježkovou, rodačkou z Tupes. Ta se později s rodinou Rybkovou objevuje i v Babicích u M. Rybkové - Hanákové, neteře F. Rybky. Rybka a Martinů spolu často tráví dovolenou. Praktický a usměvavý Rybka ji organizuje, zajišťuje, dělá veškerý servis a dovolená je vždy obohacením jejich přátelství. Putují spolu po Itálii a Rakousku. Vzpomínají, jak spolu rybařili a meditovali u potoka v Keen Halley, ve státě New York. Jak spolu hrávali šachy. Dokonce i rekonvalescenci, po vážném úrazu Martinů (spadl z terasy), trávili spolu na americkém venkově. Projíždí spolu Kanadu, kde je Martinů hostem kanadského rozhlasu. B. Rybka dokládá i některé úsměvné peripetie, které občas způsobil do hudby ponořený Martinů. Často večer vycházel na procházky po okolí Jamaica Estates, kde bydleli. Zahloubán do komponování mnohdy zabloudil a nevěděl si rady. To potom zvonil u Rybků telefon s prosbou o záchranu. O jejich neobyčejném vztahu svědčí i rozsáhlá korespondence. Martinů se Rybkovi jako jedinému svěřoval i s intimnostmi svého života. „Měl jsem Františka rád pro jeho veselou povahu a pro jeho zpěv lidových písní.“ Však také spolu za doprovodu klavíru některé nahráli v rádiu. Možná stojí za připomenutí, že velké přátelství pojilo F. Rybku s dalším hudebním skladatelem, spolužákem Břetislavem Bakalou, rodákem z Fryštáku. Oba byli nejmilejšími žáky Leoše Janáčka.

Snahu o návrat uťal Únor

F. Rybka i B. Martinů nikdy neztratili vztah ke své zemi. Martinů hodně usiloval o návrat zpět. Po roce 1948 to však už nebylo možné. F. Rybka se stal v Americe významným violoncellistou a stále provozoval i praxi varhaníka. Často zajížděl do Evropy, do Prahy, ale především do Babic. I třetí generace Rybkovy rodiny se objevovala příležitostně v Babicích. Fotografování ve slováckém kroji patřilo k častým rituálům v domě u Hanáků. Již zmiňovaný syn Boris je výborným muzikantem, přijíždějí i syn Jakub – kardiochirurg, dcera Marie – středoškolská profesorka. Rodina Rybkova se po těžkých začátcích dokázala prosadit i v Americe. František Rybka, chlapec z obyčejných vesnických poměrů, se díky talentu, píli a houževnatosti stal uznávaným hudebníkem nejen v Americe. Těšil se velké vážnosti mezi významnými osobnostmi kultury, politiky a veřejného života první poloviny dvacátého století. Přestože se stal světoobčanem a pohyboval se po celé Americe a Evropě, nikdy nezapomněl na svůj původ, na svůj rodný kraj, a především na svoji širší rodinu.

Proto je vzpomínka na tohoto babického rodáka o to cennější.

 

Mohlo by vás zajímat

Komentáře


Mail-Info

Zadejte svou e-mailovou adresu

Přihlaste se k odběru aktuálních zpráv:

  

Antispam