Pavle, vám to docela trvalo, než jste se vydal sbírat úspěchy v tenisu na vozíku. Jakpak dlouho už hrajete?
Ono to přišlo plus mínus kolem padesátky. Začátky nebyly lehké, musel jsem si zvyknout na „spoluhráče“, jímž je vozík. Jak ho otáčet, jak na něm sedět, jak se s ním dokonale sžít. Taky na odhad, na odskoky míčků. A jejich „dobíhání“.
Zlepšujete se?
Snažím se. Myslím, že se zlepšuji. Potvrzují to výsledky. Člověk je tvor soutěživý. Kdybych nehrál, něco by mi v životě chybělo.
No právě, vyhráváte turnaj za turnajem…
Tak samozřejmě je to o pohybu, ale je to tenis, takže také o vlastním umu. Ruka mne pořád poslouchá, to je důležité.
Jste v roli české jedničky. V klasickém tenise jsou Češi a Češky ve světové konkurenci hodně dobří. A mezi borci na vozíku?
V Česku je slušná konkurence, ale ve světovém měřítku je to hodně jiné. A to mne právě láká. Naposledy jsem byl na 120. místě na světě, mým cílem je dostat se do stovky. Ale třeba naše grand slamy, anebo paralympiádní turnaj, to je jen pro úzkou světovou špičku. Ta je pořád hodně daleko.
Mohlo by vás zajímat: Na kole na Bunč, do Chřibů i na Slovácko. Otrokovice připravily osm nových cyklovýletů
Jaký je váš další program?
Za pár dnů máme Mistrovství České republiky v Jihlavě. Potom bych chtěl vyrazit na mezinárodní turnaj do Polska. Pak Itálie, ten kolotoč je docela náročný.
Jak vypadá aktuálně český žebříček?
Jsem jedničkou v singlu, v deblu tuším na třetím místě, hrávám s Tomášem Sváškem z Prahy, tak vida, je co zlepšovat i v tomto směru.
A co trenérská práce na antuce?
Taky mne to baví, jen nezlenivět. Platí pro mne i mé svěřence. Malé i odrostlejší.
Kousek dál do sebe ostře perou při tréninku šikovní dorostenci. Radim Valouch a Michal Výmola.
„Kluci, co říkáte na pana Gazdu?“
„Popral se se svým osudem, s jeho nepřízní. To, že zůstal u tenisu, je obdivuhodné,“ povídá Radim.
„Je to neskutečný borec, vídám ho každý den. Prostě ho mám rád,“ přidává Michal.
