Příběh Centroprojektu začal ambicemi v Baťových závodech
Zlín byl po staletí malým řemeslnickým a zemědělským městem. Tomu odpovídalo rozložení ulic a výstavba. V roce 1923 ale přišel Tomáš Baťa s návrhy na vybudování moderního evropského města. Začal spolupracovat s českými a zahraničními architekty i vlastními odborníky v čele se stavebními inženýry, konstruktéry a statiky. Přizval významnou osobnost Arnošta Sehnala, s ním začal do roku 1925 „oficiálně“ rozvíjet stavební oddělení a zapojili další významné architekty. Mezi ně patřili kromě F. L. Gahury také Berty Ženatý, Miroslav Lorenc, Vladimír Karfík, Miroslav Drofa nebo Jiří Voženílek. Mezi zahraničními dominoval slavný Le Corbusier.
Významnými členy týmu, který stavby a proměnu Zlína připravoval, byli ekonomové v čele s Vojtěchem Baťou. Společně hledali lepší a hospodárnější způsob vytváření prostor. Výsledkem byla standardizace budov a konstrukcí, která splnila požadavky účelnosti, hospodárnosti i estetického vzhledu všech druhů staveb. Tady vznikal zárodek samostatné projekční organizace.
Konstrukční modul přenesený z USA do Zlína
Oddělení stálo u vzniku slavného baťovského konstrukčního modulu 6.15 x 6.15 metrů, který kolem roku 1927 vzešel z plánů přivezených Tomášem Baťou z USA. Jeho rozměry byly výsledkem přepočtu tamní soustavy 20 x 20 stop do metrické soustavy a promítly se do všech významných budov včetně slavného zlínského mrakodrapu. Také podoba továrního areálu byla ovlivněna americkým způsobem výstavby a číslováním ulic.
Stavebního oddělení důsledně plánovalo a řídilo náklady
Stavební oddělení se důsledně řídilo metodami uplatňovanými v Baťových továrnách. Na prvním místě bylo plánování, na které navazovala promyšlená forma týdenního odměňování a sledování pracovních i hospodářských výsledků. Protože pracovalo výhradně pro koncern Baťa, a tudíž nemuselo generovat zisk, podstatná byla výše nákladů. Ty musely být „co nejnižší, při dobré kvalitě práce a v požadovaných termínech“. Podle toho byla nastavena organizace oddělení, která se podle potřeby půlročně měnila, čímž bylo docíleno optimalizace počtu pracovníků. Skupiny byly specializované, samostatně hospodařící celky, které se řídily půlročním plánem. Každá skupina měla několik oddělení zajišťujících vlastní provoz.
Období 2. světové války bylo využito k přípravám na budoucnost
V době protektorátu, kdy vstoupil v platnost všeobecný stavební zákaz, využila firma Baťa možnosti provádět údržbu bytového fondu, a proto byly zahájeny rekonstrukce, případně sanace starších rodinných domků ve všech čtvrtích Zlína. Výstavba v zahraničí se však nezastavila. Ve Zlíně pokračovalo projektování zahraničních továren a pokud bylo třeba, byli do ciziny vysíláni odborníci ze stavebního oddělení. Také se předpokládalo, že po skončení světové války nastane velký rozvoj stavebnictví a firma na to chtěla být připravena. Pro ten účel byly v letech 1940–1942 zpracovány instrukční bloky pro stavbyvedoucí, které obsahovaly detailní přípravu jednotlivých technologických celků. Oddělení tak bylo připraveno na svůj poválečný rozvoj a také možnost stát se samostatnou firmou.
Stavební postupy, technika a organizace, které předbíhaly svou dobu
Tovární budova byla organizační jednotkou, která je tvořena základním polem o rozměrech 6,15 × 20 metrů, což je plocha cca 123 m2 omezena 8 podporami (pilíři) a stropem rozděleným 4 primárními a 6 sekundárními nosníky a plotnou. K provádění skeletu budovy, jehož armatury byly zpravidla dimenzovány pro zatížení od 300 do 1 200 kg/m2, bylo vyvinuto standardní kovové bednění. Zhruba až do roku 1930 mělo čtvercový profil a díky opakovanému používání a rychlé montáži představovalo první krok ke zlevnění stavby. Dalších úspor bylo dosaženo normalizováním dispozice a konstrukce budovy, specializací i důslednou dělbou práce. A také odstraněním části fyzické práce použitím stavebních strojů a jeřábů. K dispozici byly otočné věžové jeřáby pohybující se kvůli krátkému manipulačnímu rameni po kolejnici kolem stavby ze všech stran. Nasazení takového druhu jeřábu, s nimiž tehdy pracovalo minimum firem, ušetřilo značný počet dělníků a zkrátilo betonáž kostry na pouhé čtyři týdny. Na stavbě standardizované tovární budovy, zpravidla operovaly tři specializované skupiny pracovníků. První měla na starosti spodní stavbu (základy a podlaha přízemí). Druhá pracovala na železobetonovém skeletu (vrchní stavba) a třetí budovu dodělávala. Zajímavé je, že před zahájením stavby byl už postaven kolektor, přesně řečeno jeho předchůdce, v němž se nacházelo kanalizační potrubí, a především elektrické vedení.
K dalšímu zrychlování na stavbách dále přispěly i nové či inovované stavební stroje. Postupem času tak třeba kolejový otočný jeřáb vystřídaly speciální jeřáby, které navrhlo Konstrukční oddělení firmy Baťa a v počtu 22 kusů v roce 1930 vyrobily zlínské strojírny a Škodovy závody. Jeřáb byl poháněn třemi elektromotory a měl čtyři možnosti pohybu: zvedání břemene, pohyb ramenem, otáčení a konečně vysouvání vlastní věže do výše. To vše práci zefektivnilo natolik, že celá stavba tak mohla být hotova během pouhých osmi týdnů!
www.centroprojekt.cz │ Facebook │ YouTube kanál │ LinkedIn
Pokračování článku o letech 1945-89 vyjde v květnu.
