„Jak jste se vlastně dala do boje s covidem?“
„Ještě než onemocnění vypuklo, měla jsem brigádu na chirurgické JIPce zlínské krajské nemocnice. Když se pak nákaza začala lavinovitě šířit, stala se covidovou jednotkou. Tam byli a jsou převážně pacienti s těžkým průběhem nemoci, zpravidla na plicní ventilaci. Bezmocní a odkázaní na pomoc zdravotníků.“
„Co to s mladým děvčetem dělá, potkávat se s těmi nejtěžšími případy?“
„Bylo jich tam mnoho. Docela mne to psychicky pohlcovalo, asi nejvíce to, že třeba pacienti vypadali, že se jejich stav zlepšuje a naráz přišel tvrdý propad. Myslím, že covid je i v tomto strašně nevyzpytatelný.“
„Přitom, vy byste pomáhat vlastně nemusela.“
„Pomáhám proto, že jsem si vybrala právě takovou školu. S tím se počítá. Já jsem ale chtěla pomáhat od malička, vyprávět by mohl mladší bráška, byla a asi jsem taková starostlivá sestřička i v tomhle slova smyslu.“
„Čeká Vás maturita, tu jednu jste si už vlastně prodělala. Co byste ráda dělala po ní?“
„Chtěla bych nastoupit na pozici praktické sestry, teď jsi půjdu vyzkoušet zase něco jiného do domova pro seniory, už jsem nabírala zkušenosti i ve zlínské Naději.“
„Proč myslíte, že lidé covid pořád podceňují?“
„Protože si myslí, že je všechno nafouklé. Většinou si to bohužel musejí okusit na vlastní kůži. Tak mi to řekl i jeden pacient. Na jednu stranu se nedivím, taky si myslím, že některé postoje naší vlády nejsou správné, ale když nepotáhneme všichni za jeden provaz, tak se té nemoci prostě nezbavíme.“
„Jak vnímáte dlouhotrvající omezení běžného života?
„Myslím, že je to téma, které hodně dělí společnost. Nejvíce mne to mrzí v souvislostí se školou, distanční forma není to pravé ořechové. Hodně mi chybí sociální kontakt se spolužáky. Vím, že to ovlivňuje životy všech lidí. Ale taky vím, že za každým stínem je slunce a že zase budeme moci žít normální život.“
„Což je ve Vašem případě co?“
„Studium, rodina, práce, můj bezvadný přítel, milovaný pes, děti kolem mne, jimž ráda dělám něco jako chůvu, výlety do přírody, hudba, je toho hodně.“
