Ve Zlíně jezdili, jezdí a jezdit určitě budou zástupci a zástupkyně hned čtyř generací této jen zdánlivě obyčejné řidičské profese.
Nechejme se provést a zároveň vlastně i provézt Miroslavou Švejnarovou, která ve službách Dopravní společnosti jezdí trolejbusy i autobusy už jedenáct let. Jak podotýká, ke své absolutní spokojenosti.
„No, když budu přesná, tak jsem nejen spokojená, ale tu profesi prostě miluji a jsem moc ráda, že ji mohu dělat,“ vypráví paní Miroslava, která dokázala před půldruhým rokem „zlanařit“ i sestru Květu Vašicovou.
„Já se napřed bála, myslela jsem, že to v tom zlínském provozu nemohu nikdy zvládnout, teď už vím, že to byly obavy úplně zbytečné,“ usmívá se u svého trolejbusu na konečné na zlínských Jižních Svazích o čtrnáct let mladší sestra.
Ale k tomuto nevšednímu maxipříběhu patří také pohled do poměrně vzdálené minulosti.
„Za všechno vlastně může náš dědeček Jaroslav, který tu brzy po válce zakládal dopravní podnik, jako první najel sto tisíc kilometrů s trolejbusem a pak byl mimo jiné dlouhá leta dispečerem,“ dává do mozaiky další pestré sklíčko paní Miroslava.
Manželka „otce zakladatele“ stále žije, nedávno oslavila v kruhu rodiny 100 let. „Naše babi byla na manžela vždycky pyšná, vždy mluvila o něm i o jeho práci s obdivem a vytvářela mu vynikající rodinné zázemí. A samozřejmě, že se potatili jejich dva synové. Náš táta Jaroslav a jeho bráška, náš strýc Petr,“ pokračuje v dokonalém přehledu Mirka.
Zatímco starší bratr Jaroslav nedávno odešel do řidičského nebe, jeho bratr Petr může krásně vzpomínat. „Já jsem jezdil daleko více z autobusem, u dopravní společnosti jsem se vyučil, no s vojnou jsem jezdil pětačtyřicet let a najezdil jsem tuším 1 750 000 kilometrů. Hrozně rychle to uteklo. Pořád jsme měli nedostatek řidičů, proto brácha jako řidič z jiného podniku chodil na brigády. Já jsem tu potkal i svoji dnešní manželku, už je to spousta let, ale v nejmenším nelituji,“ říká skromný muž na zlínském sídlišti.
A ještě další velice důležitá věc. „Už sedm let jezdím i já,“ potvrzuje další výhonky úžasného rodu představitelka čtvrté generace, teprve třicetiletá Bára Švejnarová, když zastaví svůj trolejbus na točně. Okolí o ní tvrdí, a ona sama potvrzuje, že má řízení prostě v genech. Což je tedy pravda přímo absolutní.
