Pavel Velev coby dlouholetý ředitel Nadace Tomáše Bati měl dvaadvacetkrát v řadě s nepočetnou skupinou spolehlivých blízkých spolupracovníků oslavu 1. máje u vily zakladatele obuvnické slávy Zlína na starosti. Tentokrát musí velkou slávu oželet.
„Což ve Vás vyvolává jaké pocity?“
„Velmi, velmi zvláštní. Pokud to tak mohu říci, tak se sem snad budu bát zajít v pátek podívat. Vždycky to byla barevná symfonie, hudba, tanec, zpěv, setkání přátel, úsměvy, výborná nálada. Letos prostě nic.“
„Připravovali jste tuhle akci, nebo bylo jasno, že se prvomájové setkání neuskuteční?“
„Kdepak, věřili jsme dlouho, měli jsme nasmlouvané skupiny, vystupující, občerstvení. Všechno se tvoří dlouho dopředu. Pak se ta naděje na pořádání zmenšovala a zmenšovala, nakonec jsou věci tak, jak jsou.“
„Je tu ale bohatá novodobá historie, více než dvě desítky let oslav 1. máje, co Vám nejvíce utkvělo v paměti?“
„Každý ročník byl jedinečný. Vystřídala se nám tu mnohokrát početná Baťova rodina, tři generace. Vždy byla ozdobou paní Sonja a její manžel Tomáš Baťa junior. I po devadesátce to tu suverénně zvládal, mně osobně se moc líbilo, jak měl rád svůj Zlín a své Zlíňany. To dával pokaždé najevo.
„Vzpomínáte na velkého muže často?“
„Nepochybně. On měl svůj Zlín v srdci. Vždycky, když tenhle světoběžník se sídlem v kanadském Torontu dorazil k nám do republiky a samozřejmě hlavně do Zlína, tak zcela viditelně pookřál. Bylo to právě často první májový den znát, jak kvete. No jako stromy a keře kolem něho.“
