„Myslím, že působím jako docela univerzální zlepšovač nálady po zimě hodně vyčerpaných lidí,“ říká třiašedesátiletý muž, původně provozní mechanik, radioinženýr. „Někdo přejde bez povšimnutí, většina lidí se ale zastaví, hodí třeba desetikorunu do pouzdra, poslechne si písničku nebo si se mnou i zazpívá. A když odchází, hned má lepší náladu. A to je pro mne moc důležité,“ vysvětluje Gronský.
Obavy o to, že na rohu zlínského tržiště působí načerno, hned zaplaší. „Ne, ne, to určitě ne, mám od magistrátu doklad o povolení pronájmu. A to hned na třech místech, kromě rohu tržiště i v podchodu a na Rašínově ulici taky v samém centru města.„
Určitě se jednoduchou hudební produkcí dají vydělat i nějaké korunky. „Těžko se to odhaduje, lidé jsou někdy štědřejší, jindy ne, záleží taky na počasí, na jaře by to mohlo být lepší,“ dívá se hudebník a zpěvák, který mimo harmoniky ovládá i kontrabas a kytaru do svého pouzdra posetého drobnými.
„Jedinečností mezi lidovkami je píseň o Masarykovi, potvrzující, že sokolská tradice ještě žije, tedy spíše živoří. Měli bychom být hrdí na to, že jsme Češi a ať každý dělá, co umí a co ho baví,“ zakončuje Grigorij chladného příjmení Gronský předjarní setkání.
