Tak co, milá paní Sylvo, jak jste se těšila do školy v novém roce?
Já jsem se nemohla dočkat, vzbudila jsem se ve dvě hodiny. No a tak jsem nějak v tom polospánku přemýšlela, jak ten nový rok ve škole začnu.
A jak jste ho začala?
Naštěstí dobře, s kolegy jsme probrali, jaké byly vánoční svátky i Silvestr. A teď už jsem tady a jde se na věc, teda na učení.
No jo, ale vy jste si poslední dobou taky pěkně zabojovala o zdraví…
To si pište, napřed mne hodně uzemnilo bolavé koleno, byla jsem jak absentér, jak záškolák, jednu dobu to prostě nešlo, abych chodila do školy. Už je to lepší. Ale výživná byla i těžká viróza před Vánocemi, už je to naštěstí pryč.
V jakém stavu nacházíte žactvo?
Jako vždy zkraje kalendářního roku po prázdninách, v poněkud rozjíveném a nesoustředěném, ale to se vstřebá. Úplně to cítím, není od věci umírněná forma přísnosti.
Víte co, učit v devadesáti je rarita, vzpomenete, kolik vám bylo, když jste před žáky předstoupila poprvé?
No to mi bylo necelých dvacet, bylo to ve slušovické škole, v roce 1953.
Traduje se, že jste odučila spoustu generací, chtělo by to hezký novoroční příklad.
Třeba se vám bude líbit ten nedávný. Jako šéfka komise pro občanské záležitosti naší radnice jsem byla předat dárek v lukovském domově pro seniory. Když jsme dávali dárek jedné klientce, která měla jubileum, ozvala se mi její sousedka a ohlásila mi, že jsem jí taky učila. Tak když se ke mně hlásí osmdesátileté žačky, tak to už je věc.
No a za deset let se k vám budou hlásit devadesátileté…
To už je jenom žert, kdyby před děti předstoupila stoletá tělocvikářka, tak by určitě padly smíchy na zem a už nevstaly.
No já si myslím, že to bude realita.
Pokud by se to fakt stalo, máte u mne půllitr slivovice.
Už se na ni těším.
