Jakpak berete oněch šest křížků?
Jako fakt, jako realitu. Myslím ale, že rozhodně ne jako přestup do stanice stáří. To ani náhodou. Život mi pořád chutná a možná čím dál více ve všech svých příjemných aspektech.
Ani tohle není čas na vzpomínání, třeba na dva tituly mistrů světa, na čtyři prvenství v české extralize a na spoustu dalších úspěchů včetně zlatých medailí v Nitře, kde shodou okolností působíte i dnes?
Já na vzpomínky, třebaže jsou báječné, moc nejsem, jsou to okamžiky a za nimi vždycky přicházejí nové výzvy. Když jdeme s ženou na procházku, neradi se vracíme po stejné cestě, vždycky se snažíme najít novou.
S hokejem, což je váš osud, jste začínal ve Zlíně, hrál jste tu spoustu let. Dnes už taky delší čas trénujete. Nacházel jste tu své vzory?
Na to se neodpovídá až tak lehce. Trenér nebývá miláček hokejistů, je to šéf a ti moc oblíbení nejsou. Ale pozor, po letech si vybavíte, co vám dali. Já třeba rád vzpomínám na Leona Wesleye v raném „žákověku“. Byl tvrdý, ne každý se s ním srovnal. Nedlouho poté nás v dorostu trénoval noblesní a vysoce lidský Hugo Jokl. Od každého jsem si vzal to dobré.
Dnes jste zase na střídačce Nitry. Jak se vede vám a jak týmu?
Když jsem se poněkolikáté vracel, nevypadalo to dobře, byli jsme s odstupem poslední. Už je to lepší, usilujeme o předkolo play-off, ale budu racionální. Když se zachráníme, bude mise splněna.
Známí kulili oči, když jste v časech ne tak dávno minulých hledal uplatnění i mimo led…
Bylo to v čase covidu, vyzkoušel jsem si třeba roli pošťáka. Bylo to velmi obohacující, zajímavé, nový sociální kontakt, jak říkám, mám rád nové výzvy.
Vypadáte báječně, jakpak na to jdete?
Po svém a mohu doporučit. Důležitý je pohyb v různých formách. Mě třeba baví kolo, vycházky s ženou a se psem, rádi zdoláváme dosud nepoznané vrcholy. A ještě něco, totiž les. Ten umí nabíjet, nejen houbami, jejichž hledání a nalézání je mimochodem úžasné, ale především přírodní krásou, sluncem ve větvích, to je prostě obnova těla i duše.
