„Dadáková, vy přihlášku na vysokou nesmíte ani dostat do rukou,“ řekla Svatavě učitelka na gymnáziu po úspěšně složené maturitě.
Rudolf se nedostal ani na střední potravinářskou školu do Pardubic. Z Rožnova tam přišel posudek upozorňující, že je syn živnostníka. „Mohl jsem být sebelepší žák, ale problém byl takto nastavený. Dostaly se děti s mnohem horšími známkami. Hlavní byl dělnický původ a ten jsem já neměl,“ vzpomíná Rudolf.
Rudolf a Svatava byli dětmi, které se provinily tím, že se narodily do schopných, podnikavých rodin. Jejich předkové desítky let dávali práci lidem na Valašsku, jejich otcové pomáhali za druhé světové války odbojářům, partyzánům.
„Bylo mi teprve pět let, a začala jsem chodit právě do první třídy, protože jsem už uměla číst i počítat. Tatínek byl zrovna v koupelně, když k nám vtrhli estébáci v kožených kabátech a arogantně oznámili, že se nám vše zabavuje. Vzali nám továrnu, vilu, všechna auta, vkladní knížky, cenné papíry a ještě nám nařídili platit milionářskou daň. Z čeho, to je nezajímalo. Babička se nervově zhroutila a asi rok poté zemřela,“ vypráví Svatava.
Dadákovým zůstal byt v patře vily, ale do něj k nim komunisté nastěhovali další rodinu. S cizími lidmi najednou sdíleli předsíň, toaletu, koupelnu. Průběžně do bytu přicházeli estébáci a dělali domovní prohlídky.
Vzpomínky Rudolfa Billa jsou podobné: „Přišel k nám na dvůr soused řezník a říkal tátovi, že Gottwald tvrdí, že vezmou majetek jen těm větším, nám živnostníkům dají pokoj. Táta na to reagoval „běž do háje!“ Pak soused přišel znovu a říkal tátovi: „Tak jsi měl, člověče, pravdu.“ Nato jsme zjistili, že budeme mít v domě nájemníky. A pak, že nám dům už nepatří, že už nejsme majitelé, že budeme muset platit nájem i my,“ vypráví.
Rudolf se vyučil cukrářem. Protože byl šikovný, pracoval v mládí i v karlovarském hotelu Pupp. Pak po ukončení základní vojenské služby nastoupil do n.p.Tesla, kdy vyměnil cukrářské recepty za materiálové kalkulace a normy. Současně vystudoval večerní Střední ekonomickou školu ve Valašském Meziříčí.
V roce 1964 se Rudolf a Svatava vzali. Díky tomu, že si spolu volávali, Rudolf zjistil, že mu odposlouchávají telefonní hovory. Zvláštní oddělení podniku se ho totiž zeptalo, jak to, že má tolik volného času, že může každý den z práce volat své lásce. „Tak jsem pochopil, že jsem kontrolovaný na každém kroku,“ podotýká.
Narodily se jim dvě děti. Díky uvolněné politické situaci dostal Rudolf od Pramene příležitost vybudovat a provozovat v blízkosti Tesly cukrárnu, mléčný bar. Bral to jako příležitost aspoň trochu ukázat, že by uměl podnikat, kdyby žil v jiné době. Pracovali tam společně se Svatavou.
„Jenže přišla normalizace po srpnu 1968. Tanky. Totální ztráta všech nadějí. A pak komunisté vydali příkaz, že manželé nesmí být spolu na jednom pracovišti,“ vzpomíná. Následně se stal příkazem ředitele vedoucím velké prodejny potravin na sídlišti a následoval příkaz vést velkoprodejnu na náměstí. „Dokonce jsem byl vyznamenán za největší obrat zboží na 1m plochy v ČSR. Když se to však dozvěděli soudruzi na městském výboru, zděsili se, že má odměnu dostat někdo, kdo není ve straně,“ říká.
Takto popisuje atmosféru v podhorském beskydském městečku za normalizace: „Vznikla nová generace bohatých komunistů. Když do Tesly přišli, neměli nic. Pak se z nich stali vedoucí a začali stavět domy. Čím byli komunisti bohatší, tím byli rozumnější. Asi si uvědomovali, jak by jim bylo, kdyby i jim ty baráky někdo vzal.“
Nechápe, proč někteří lidé říkají, že za komunismu bylo lépe. Takové názory ho rozčilují: „Vůbec nic nebylo za komunismu lepší. Absolutně nic. Nemohli jsme cestovat, dělat to, co jsme uměli. Nemohl jsem ukázat, co bych společnosti mohl dát. Nemohli jsme nic, ani spravovat vlastní dům, i ten mi sebrali. Komunisté zničili vše, co dokázali naši předkové. A nejhorší je, že přetrhali vztahy mezi generacemi v soukromém podnikání, hospodaření. Když jste chtěl něco zlepšit ve fabrice, slyšel jste: „Co se staráš? Nech to být…“ Pořád jsme jen slyšeli, že něco nesmíme. To byl komunismus. Tak mi řekněte, co na něm bylo dobré?“
Spolu se Svatavou nepřestávali věřit, že jednou režim padne. Když k tomu došlo, litoval, že se toho tatínek – Rudolf Bill starší, nedožil. Rudolf se stal radním, zapojil se po dlouhé roky do místní i krajské komunální politiky. Ale především se spolu s manželkou rozhodli získat vše, co komunisté jejich předkům vzali. Jenže to bylo nečekaně obtížné.
V původní Dadákově firmě se pražila a balila káva i za komunismu. Když ji dostala rodina v roce 1993 v restituci zpět, měli zaplatit zůstatkovou hodnotu. „To byla pro nás obrovská, nepředstavitelná suma. Museli jsme také vytvořit konkurenční privatizační projekt, protože firmu chtěl získat komunistický ředitel podniku, který přišel s vlastním projektem. Museli jsme před komisi na ministerstvo, čekali jsme, jak vše dopadne. Až když nám oznámili, že vyhrál náš projekt, měla jsem pocit, že možná přece jen existuje nějaká spravedlnost,“ říká Svatava Billová.
Rudolf Bill spravil od základů rodný dům na rožnovském náměstí, firma Dadák se spojila se zahraničním partnerem, začala opět prosperovat.
Manželé Billovi teď pijí kávu v krásné kavárně, kterou Rudolf ve spolupráci s ředitelem firmy JDE VM Karlem Škvainem zřídil v muzeu zámku Kinských ve Valašském Meziříčí. Její součástí je expozice o historii firmy Dadák. Umínili si, že udělají vše pro to, aby se nezapomnělo na jejich předky.
Na Arnošta Dadáka staršího, který v pouhých sedmnácti letech dostal nápad, že bude centrálně pražit kávu a rozvážet ji do obchodů. Začínal tak, že je objížděl na kole a kávu měl v batohu. Později už přivážel kávu z Jávy, Kolumbie, Venezuely a postavil i mlýn na koření, který byl druhý největší v Evropě. Na Arnošta Dadáka mladšího, který udržel firmu v chodu i za války. Na Jiřího Dadáka, strýce Svatavy, který byl úspěšný reprezentant v hodu kladivem, měl titul Mistr sportu a sklízel úspěchy na evropských i světových soutěžích. Na olympiádě v Helsinkách v roce 1952 skončil na čtvrtém místě. „Problém byl v tom, že jeho otce komunisté považovali za kapitalistu, takže se o jeho sportovních úspěších nepsalo, neobjevovaly se v tabulkách,“ vysvětluje Svatava Billová.
Z manželů Billových je cítit hrdost. Sebevědomí. Spokojenost, že dokázali, co si umínili. „Víte, kolik privatizačních projektů nedopadlo dobře? Ten náš zaměstnanost udržel, nikdo na nic nedoplatil. To, co vybudovali naši předkové, pokračuje. Ale nejdůležitější je, že máme svobodu. Už si nedovedu představit, že bych ji zase třeba neměl,“ dodává závěrem Rudolf.
Zpracovala: Scarlett Wilková
