Vánoční shon, letos opravdu místy až neúnosný, což se projevovalo především při nákupech a na narvaných parkovištích, už skutečně končí. Nepodlehnout mu bylo nelehké.
„Zajímavé na tom je, že si lidé tyhle stavy přivodí ve velké míře sami. Já to řeším tak, že nakoupím třeba večer, to už je přeci jen logicky větší klid,“ popisuje situaci zatěžující každoročně v tomto období naše psyché a odlehčující platební karty či peněženky zkušený psychiatr Josef Zvoníček.
Vánoce jsou podle něho daleko důležitější v duchovním rozměru a jejich pozitivum je kromě jiného v tom, že se setkáváme s blízkou rodinou a milými lidmi.
Trochu jinak to ovšem má jiný Josef. Lékařským titulem se pochlubit nemůže, zato je relativně mladý, mladší o čtvrtstoletí než zmíněný pan doktor.
Jenže tento Josef II. je už deset let bezdomovec. I nejhezčí večer a noc v roce stráví ve Zlíně osamocen, případě v komunitě lidí s podobným osudem.
„Pro mne nehrají dárky roli, důležité je, aby nemrzlo a nepršelo,“ říká Josef s tím, že se vyspí jako jindy kousek od centra města. Kde to bude přesně, to říct nechce, soukromí si chrání.
Připomíná svůj příběh, kdy před lety spadl z obrovské výšky, léčil si svá velmi vážná zranění osm měsíců v nemocnici, matka mu údajně prodala dům, kde s ní bydlel a zmizela s novým přítelem, syna zná jen z občasných setkání, ten je v opatrovnické péči.
„Co bych si přál nejvíce,“ klade si třiačtyřicetiletý relativně slušně vypadající chlapík otázku sám sobě…
„Mít domov. Teplo a domov, zdraví už mi nikdo nevrátí, ale domov bych fakt mít ještě chtěl,“ říká na prahu vánočních svátků možná smutněji, než to vypadá…
