Jenže člověk míní.. .a válka mění. Pro paní Darju, jak ji zná okolí, nastaly nové okolnosti.
„Ve škole jsem teď dostala na starost při jejich prvotní adaptaci u nás ve Zlíně ukrajinské děti, které k nám míří, aby unikly z jejich země těžce zkoušené válkou. Dnes jsme vyrazili do města, abych jim trošku ukázala Zlín. Některé z nich jsou tu už pár dnů, jiné úplně nově. Počáteční smutek se přeci jen mění v úsměvy, to mě naplňuje radostí,“ vypráví na zlínském náměstí zkušená paní učitelka.
Jeden z jejích „adoptivních synů“ Arťom zrovna slaví patnácté narozeniny. Přijel k nám i s osmiletou sestřičkou Kaťou ze Záporoží.
„Jsem moc rád, že nás tu lidé přijali úžasně, škola je krásná, učitelé příjemní, paní Dagmar nám ukazuje nové věci. Mám tu naráz třeba i kamaráda, kterého bych asi nikdy nepoznal, Kirill je z Charkova,“ vypráví usměvavý kluk.
Na narozeniny dostal velkou dávku bonbónů. Spravedlivě rozděluje mezi ostatní děti.
Darja má děti pořád na dohled.
„To víte, jsou v cizím městě, neznají to tu, jdeme na chvíli do parku a pak do školy. Děti si zvykají rychle, to my dospělí tak dobře neumíme. Ale jednu věc, která mne naplňuje smutkem, vám tedy ještě řeknu. Když jsme je poprosili, ať namalují cokoliv hezkého, že jim uděláme malou výstavu, byla zcela bez výjimky na všech výkresech válka…“
