Lucie, jakpak to máte rozděleno s místy pobytu, kde jste vlastně opravdu doma?
Na Sumatře se svým týmem pracuji, žiji tam půl roku, věnujeme se mimo jiné záchraně outloňů a luskounů, také výchově místních lidí, aby si dokázali bránit svoji unikátní přírodu, ale srdcem jsem doma tady, tady jsem se narodila. Tak jak mám ráda Indonésii, tak miluji Provodov a Českou republiku.
On ten čas běží poměrně rychle, už vás znají na Sumatře celou desetiletku, to je dost, že?
Samozřejmě, vnímám to tak, ale teď jsem doma a užívám si to.
I váš prales?
Ten úplně nejvíce, vždycky, když se po čase vrátím, vidím ten vývoj. A dokonce můžu porovnávat prales na Sumatře a tady doma. Jsou to hodně odlišné věci. V tom tropickém pralese skoro neprojdete. Obrovská divočina, je to mnohem vlhčí. Ten náš je jiný, sušší, všude vidíte, nádhera.
Co třeba fauna, tedy zvířata?
Tady u nás je skvělé, že jsou tu smíšené lesy, spíše listnaté stromy. Jsou tu jedinečné druhy ptactva, objevuje se stále častěji třeba datel, samozřejmě vysoká, ale i drobnější zvěř, ve starých padlých kmenech nacházím spoustu brouků, kteří by třeba jinak nepřežili. A na Sumatře? To je tedy úplně jinak.
Jak jinak?
Obří mateřské stromy, mimořádně hustá vegetace. Nad hlavami vám skáčou opice, chodí tam tygr, ale nebojte, kvůli té husté vegetaci je většinou nevidíte.
Pokud vím, už o vašem šlechetném činění vznikl i film. Bude k vidění?
V letošním roce byl dokončen celovečerní dokument. O působení mém a mých spolupracovníků a členů organizace Kukang na Sumatře. Diváci jej mohou vidět na některých festivalech včetně letního kina na Provodově a brzy i v televizi. Název filmu zní The Kukang Movie, příběh o outloních a lidech.
Lucko, vy musíte mít nesmírně ráda přírodu jako takovou…
Já ji fakt miluju a je úplně jedno, jestli je to v tropickém pralese nebo tady u nás. Příroda jako taková si v každém koutku planety zaslouží naši vstřícnost a pozornost.
Což je koneckonců vaše životní poslání, nepletu se?
Snad se to tak dá říci. Společně s kolegy bráníme třeba ilegálnímu obchodu se vzácnými druhy zvířat, zachraňujeme populaci outloňů a luskounů. Ale stejně tak vychováváme v Indonésii místní k tomu, aby se časem uměli o svoji přírodu správně postarat. Vzděláváme, snažíme se a snad i šíříme dobré jméno naší republiky daleko za jejími hranicemi.
No to víte, že tomu tak je, ale teď si vás chceme užít doma, kdy se na Sumatru vracíte?
Ještě je čas, mám to moc ráda doma a těším se z toho. Do Indonésie vyrazíme s kolegy zase na podzim.
