Petr Michálek je ředitelem zlínského Městského divadla i rektorem brněnské JAMU. Kde vzal čas na psaní téměř 350stránkového psychologického thrilleru ze zlínského prostředí, to je otázka. A tak je třeba pátrat po odpovědích…
Nuže, Petře, jsme ve Zlíně a ve vaší prozaické prvotině musí být řada postav. Jsou reálné, mají realistické předobrazy?
Tak, hned řeknu to podstatné. Jde o naprosto čistou fabulaci, pravý opak dokumentu. Nikdo ať se v ničem nehledá, podobnost čistě náhodná, pokud se někdo pozná, pak je to jeho věc, já bych řekl, že každá postava je namixována nejméně ze tří reálných lidí.
Z ukázky čtené vaší paní Katkou to nezaznělo, ale když thriller, tak to nebude zrovna romantické počteníčko…
Rozhodně ne. Jde o drsnosti naší doby, příběh je zasazen do oslav 700 let našeho města. Je mimo jiné o hledání vlastní identity a třeba také o vyjasnění si vztahu hlavního protagonisty k otci. Ten můj mi odešel a mám pocit, že jsme si neřekli všechno, co jsme chtěli.
Kniha má 348 stran. Vy jste tak moc časově exponovaný, že se musím zeptat, jak dlouho trvala příprava, jak dlouho a kdy jste ji vlastně psal?
Základní věcí byla právě příprava. Jen čtyři měsíce jsem tvořil vlastní nápad. Vlastní konstrukci. Nešlo začít a nemít jasno. Nu a pak jsem osm měsíců psal, psal a psal. A málo spal, spal a spal.
Je vůbec Zlín, ono Bajajovo město na krásné modré Dřevnici, místem pro thriller, tedy velmi napínavý i eroticky laděný příběh?
Přímo ideální místo, alespoň mně to tak přišlo.
Petr Michálek měl po boku při křtu Vytržení jiného Petra. Hokejovou zlínskou superznačku Čajánka.
Petře, neinspiruje vás tak trochu jmenovec k napsání podobného díla třeba jiného žánru z hokejového prostředí?
Já myslím, že si hokej a klub ve městě za dlouhá léta píše vlastně svůj příběh sám.
Dobrá, ale co takhle třeba zabrousit do vlastních vzpomínek a dát jim napořád tvář?
To ne, já nejsem na vzpomínky, žiju dennodenně svým životem a tohle umění nechávám povolanějším, třeba Petru Michálkovi, ale knihu mu opravdu pokřtím rád.
Což se také stalo, nikoliv klasickými bublinkami, ale směsí věru netradiční. Je z „alchymistické“ dílny šéfky vnějších vztahů Městského divadla Zlín Blanky Kovandové.
Copak jste tam, mladá paní, namíchala?
Ingredience jsou čtyři, každá má svůj symbolický význam. Takže Peťa Čajánek křtil směsí kouzelné provodovské hlíny, bílé drti z kašny za naším divadlem, divadelním pudrem a trochou chilli, protože jde o pěkně peprnou knihu…
