Paní Heleno, maminko, babičko, kam to napsat, srdečně vítáme na fotbale…
No děkuji, ale údiv není na místě. Mám nablízku dva velké fanoušky, manžela i syna, takže občas se dívám i doma, ale tady je to mnohem lepší.
Pročpak?
Protože je to jako na jevišti. Zápas je představení, divadlo v televizi je konzerva, toto je adrenalin. Tohle je vzrušení, pády i vzestupy, jako v dobré divadelní hře. Třebaže prohráváme 1:4, není nic ztraceno, má to svůj vývoj a divák je vtažen do dramatu.
Jak často si kopnete do míče?
Sporadicky, o to raději. Zpravidla s vnoučaty a mými kluky na zahradě, pohyb rozhodně nezatracuji, kondice je základem i v naší profesi.
U fotbalistů se mluví o nejlepším věku před třicítkou, je nějaká nepsaná podobná meta i u vás umělců?
Tohle je trochu odlišné, u nás jde o fyzickou a mentální kondici. Ta je, jak známo, klidně na úrovni i v osmdesáti. Fotbalisté to mají jinak, ale stejně se mi zdá, že se hodně prodlužuje i aktivní fotbalový věk.
Ve zlínském divadle báječně bavíte diváky, promiňte prosím, už čtyřicet let. To je „klubová“ věrnost jako hrom. Na přestup to už nevypadá…
To asi ne, ale pořád jsou nové a nové výzvy. Moc mne těší, že se nám daří představení s poněkud zavádějícím názvem Dnes večer nevařím. Rozhodně nejde o paralelu televizních pořadů na téma vaření. A začínáme zkoušet hru o jedné dámě jménem Mary. Její životní příběh ztvárníme s tuším pěti kolegyněmi, tedy jednu postavu v toku času.
Fotbalistům to zatím moc nejde, máte ke stadionu svůj osobní vztah?
No jejda, před nějakými třiceti pětatřiceti lety se tu hrávaly velké zápasy mezi herci a novináři, to byly mače…Naším kapitánem býval nezapomenutelný Standa Tříska. To byl velký fotbalový fanoušek. A velký herec.
