Paní Jano, vy se už nějakou chvíli usmíváte. Co vás k tomu vede?
Těch důvodů je více. Mimo jiné je krásné roční období. Jaro se mu odjakživa říká. A pak se mi také zdál veselý sen.
Hmmm. Tak to moc často neslýchám. Vyspána a vysněna do růžova, to se cení. Ale když jsme u těch snů. Máte pořád nějakou vysněnou roli? Třeba takovou, která vás minula?
(zamyšlení) Tak to je těžké, ničeho nelituji, to zaprvé, těch krásných rolí byla velikánská spousta. Ale ráda bych si zahrála Lízu Doolittlovou z My Fair Lady. Ta mi ušla.
Převážně tady ve Zlíně od počátku sedmdesátých let minulého století, ale už v raném hereckém mladověku předtím i v Praze nebo třeba v Českých Budějovicích či Uherském Hradišti jste těch rolí dosud měla kolem tří set. To je obdivu a pozoruhodné. Máte některé napořád v paměti?
Jistě. Ale ten výčet berte jen jako namátkový, teď se ptáte, teď odpovídám. Takže jistě Anna Fierlingová v představení Matka Kuráž, Marta ve Dvaasedmdesátce, Madam Hortensie v Řeku Zorbovi s Dušanem Sitkem a Zdeňkem Junákem a nebo Alžběta v Marii Stuartovně. Z těch z poslední doby mě moc bavila Maude ve hře Harold a Maude s Markem Příkazkým i spousta dalších.
Dovolte mi kompliment. Vypadáte báječně. Určitě to bude tím, že pořád pracujete a hýbete se. Ale čím to tělo a mysl tužíte jinak?
Děkuji za kompliment, dělám, co můžu, abych se udržela v kondici. Čtu, luštím křížovky, chodím na procházky a se zálibou pozoruji lidi. Herci to tak leckdy mívají, já tedy určitě.
Paní Jano, vy jste věrná zlínskému divadlu přes půl století. V čem vás teď aktuálně mohou ke své potěše najít diváci?
Teď hraju ke své radosti v Noře, Zvuku slunečních hodin a zatím nejnovější inscenaci Tiše buší Ploština. Všechny tyhle hry jsou mi moc blízké. Je v nich hodně životní filosofie i zamyšlení, nejsou to zrovna věci příliš veselé, ale tak to v životě je.
Vy jste takový zajímavý případ v jednom směru. Zatímco mladí, a nejen herci, rádi míří za lepším do Prahy, vy jste se už jako zavedená pražská mladá herečka vrátila do našeho města. Jak se to stalo? A nezalitovala jste někdy?
Nezalitovala jsem nikdy. Ale hlavní příčinou byla, jak už to bývá… láska. Tehdy jsem se zamilovala do budoucího muže, tehdy mladého pana doktora. A taky jsem se vracela do milého prostředí, kde jsem vyrůstala. To byl můj Baťov, tam to mám moc ráda dodnes.
No, ten máte pod kůží, ale divadlo snad ještě více, co říkáte?
Určitě, bez debat. Je to můj druhý domov. Kdyby to šlo, klidně bych chodila na každou zkoušku i na inscenace, kde nehraji. Divadlo mám určitě v krvi i v duši, v srdci, no všude.
Herec a režisér, to je soukolí, které nejde oddělit. Na které si ve své bohaté a pestré kariéře vzpomínáte nejraději? Potrápím vás, řekněte mi jich třeba pět.
Byla jich spousta, ostatní prominou, kdybych na další zapomněla. Tak tedy: Miloš Slavík, Miloš Hynšt, Alois Hajda, Jan Antonín Pitínský, Dodo Gombár a Petr Michálek.
Můžeme takto zabrouzdat i mezi kolegy herce?
No jistě, těch bylo! A ač se to nezdá, tak už přes 40 let hraji se svými drahými kolegy Milenou Marcilisovou, Helenkou Čermákovou, Pavlem Leicmanem, Rosťou Markem, Luďkem Randárem a Radkem Šopíkem. A přes 30 let s Evičkou Daňkovou a Tamarkou Kotrbovou. Letí to…
Jste životní optimista?
Jsem, určitě.
A čím se to projevuje?
Projevuje se to věkem. Časem si uvědomíte, že jste se třeba pral s malichernými věcmi. Ztrácel zbytečně čas.
No vida, vy hrajete v nejnovější inscenaci o Ploštině Čas. Nevšední postava. Jak je pro nás tahle veličina důležitá?
Tahle postava tam pronese: „Lidé říkají, že jsem to nejvzácnější, co mají.“ Myslím, že dodávat nic netřeba. To by byla ztráta času.
Můžete mi, prosím, říci, které životní hodnoty, postoje jsou pro vás nad jiné důležité?
Zase je jich více. Ale mne napadá, že je nesmírně důležitý humor a lidská laskavost.
Tak moc díky za vaši laskavost!
Zajímá vás kulturní dění v našem regionu? Více zpráv najdete na našem webu.
