Uznávaná znalkyně a pořadatelka houbařských setkání či výstav Alena Filípková ze Salaše na Uherskohradišťsku má za léta a léta lesních výprav odpozorováno mnohem víc než ti, kteří v časech boomů přijedou k lesu a začnou zuřivě hledat praváky.
Tak co, první dámo chřibských lesů, pořád se vyplatí zajít do lesa s košíkem?
Samozřejmě, a to i bez něj. Já jsem teď, kdy se nám zase začíná v porostech projevovat sucho, vyměnila objemné koše za košík a chodím se takříkajíc kochat.
To znamená, že pravým hřibům jste kolem Velehradu a u vás na Salaši odzvonila?
Konkrétně to znamená, že jsem naposledy zkraje tohoto týdne našla asi deset, možná patnáct hřibů, praváků, ale les prázdný rozhodně není, jen přechází do zimního módu a provedení.
Pravý čas pro znalce, jako jste vy, copak roste jiného?
Je toho pořád hodně. Tak třeba václavek je dost a dost, mají řekněme dvoutýdenní zpoždění. Z hřibovitých pořád ještě hřiby borové, kováře, taky klouzky, ale i ryze podzimní druhy. Což jsou strmělky a čirůvky, bedel už je málo, přecházejí z klasiky, tedy bedel vysokých do jiných modifikací, už ne tak oblíbených.
Les prý umí léčit, umějí to houby také?
Jistě. Bedlám se trochu podobá hnojník obecný, asi jej znáte, vysoká houba barevně právě jako bedly. Sbírá se ale jen zamlada a v různých formách léčí například cukrovku.
Máme už odložit nožíky a košíky?
Pokud zaprší a bude pořád teplo nad patnáct stupňů, bez přízemních mrazíků, tak se ještě můžeme těšit na velmi příjemná překvapení. A hlavně, což je daleko důležitější, sám les, přírodní prostředí, barvy listí, průsvity podzimního sluníčka, to vše je terapie jako hrom. V košíku nemusí být nic, ale hlava se vyčistí a svět je daleko krásnější…
Poslední věc. Když les čaruje, má v těchto dnech k vidění veliké kolonie muchomůrek červených, ale jsou jiné než jindy… copak se stalo?
Jim se stalo to, co se stalo. Tedy když vyrazily, přišel vítr a naprostý vláhový deficit, proto tyhle krasavice seschly a už nejsou tak hezké, jak byly. Ale ani jejich sezóna ještě není úplně out.
