„Těžko se v tom letošním houbařském roce vyznat, podle všech zkušeností je naším základním přítelem vláha a nepřítelem sucho. Alespoň na Zlínsku bylo od května vody v lesích opravdu dost a dost, a přece teď po bezmála půl roce sezóny můžeme konstatovat, že to byla slabota. V předešlých letech jsme i přes suchá období byli úspěšnější,“ pozastavuje se nad anomáliemi letoška znalec Karel Srnec.
V lesích Vizovických a Hostýnských vrchů stejně jako ve Chřibech na Uherskohradišťsku a Kroměřížsku jsou ještě k mání například bedly, ale celkově opravdu nic moc.
„Mám jediné vysvětlení, co se týče absolutního nedostatku pravých hřibů. Podhoubí dostala zřejmě až přílišnou dávku vody a tady asi také platí, čeho je moc, toho je příliš. U nás v lesích v okolí Salaše nepamatuji tak slabou úrodu hub,“ doplňuje informace dlouholetá odbornice Alena Filípková.
Poslední pěkné úlovky roku ale zapsal se svým otcem Petrem třeba šestiletý houbař Albert Štěpáník z Provodova. „My jsme našli krásné bedly, docela to zpestřilo synovy první prázdniny,“ komentoval přeci jen pěkné houbařské zážitky táta.
Karel Srnec ještě úplně neztrácí víru. „Pokud nebude vyloženě mrazivo, ještě pořád se dají houby najít, nemyslím si ale, že to vylepší celkový dojem z mimořádně zvláštního roku,“ zamýšlí se muž, který připomíná i jeden méně známý houbový recept, jímž je omáčka z bedel. „Moje maminka ji umí dokonale, tak bych vše nerad viděl jen černě,“ dodává.
A Alena Filípková přidává jednu pozitivní myšlenku. „V téhle opravdu hodně složité době nesmíme zapomínat na prostou věc. Les je i přes nedostatek těch nejoblíbenějších hub, jimiž jsou pravé hřiby, nadále studnicí velmi pozitivní energie. A tu teď potřebujeme více než kdy jindy.“
