Když jste avizoval návrat do své Prahy, bylo nám neveselo, to mluvím například za organizátory populárního novinářského Press cupu. Jak jste to cítil vy?
To víte, že jsem tu zažil spoustu let, byl jsem ve Zlíně s ženou od roku 1992, to rozhodnutí nebylo jednoduché, ale už je to tak, že je ze mě zase Pražák.
Jak dlouho jste pískal fotbal na Zlínsku?
Rovného čtvrt století, já byl původně fotbalista, pak vedoucí mužstva a když jednou nepřijel rozhodčí do Vlachovic, tak mne pan delegát vyzval, ať to písknu. Stalo se, pravil, že mi to šlo, za týden jsem po návštěvě OFS už pískal naostro.
Kolik to mohlo být za čtvrt století zápasů?
Jejda, výhradně mistrovské okresní soutěže dospělých i mládežníků, někdy i tři za víkend, turnaje, včetně i mnou oblíbeného Press cupu. Nějak to nepočítám, ale asi bychom dvoutisícovou hranici hladce překonali.
Hladce, ale fotbal někdy pro sudí hladký není, že?
Je to prostě fotbal, mladí kluci, často drsňáci. Dnes už s úsměvem, ale tehdy před lety mi do zpěvu nebylo. Totálně mne inzultoval po nařízené penaltě jeden člen jednoho zajímavého mužstva – totiž Neslyšící Zlín. Direkt šel přesně na bradu, já byl mimo, on pak spoustu měsíců mimo fotbal.
Rozhodčí musí být fyzicky na výši, to s přibývajícími lety není jen tak, co říkáte?
Říkám, že máte plnou pravdu. Zpravidla stíhám dosud v pohodě, ale když jsem byl třeba na lajně v přípravě dvou ligových týmů Zlína a Trenčína, tak to byl teda fofr, měl jsem toho plné kecky, pardon, kopačky.
Teď jste se vydal do Prahy, ovšem bez fotbalu nejde žít…
To sice lze, ale není to ono. Už jsem se byl zaregistrovat na Pražském fotbalovém svazu, na věk nehledím já ani komise a o víkendu jdu do akce. Snad ten můj comeback nedopadne jako kdysi zápas v Dolní Lhotě, kde se porvalo na hřišti všech dvaadvacet hráčů (smích).
