Ivane, vy jste se s panem Františkem potkal v podstatě na sklonku jeho života. Měl jste štěstí, ale i kousek smůly, že se tak nestalo dříve. Kdy jste se vlastně potkali?
Já jsem se s ním poprvé potkal až v roce 2021. Jeho umění a tvorbu jsem sledoval nejdříve na dálku, stal jsem se jeho obdivovatelem. Pak jsem měl to štěstí, že mne pozval k němu domů do Zlína. Nabídl mi, že mne, co půjde, naučí u něj doma.
Jistě vás učil, učil dobře a vy jste byl vnímavým žákem. Pro mne z něho zářilo nějaké fluidum dobrého člověčenství…
Na panu Zuskovi mne „na první dobrou“ zaujala jeho hluboká moudrost. To byl člověk, s nímž vám bylo okamžitě dobře. Přitom jsme byli každý úplně odjinud, když jsem se poprvé vrátil po dlouhé cestě do Zlína, řekla mi přítelkyně, že přímo cítí moji vnitřní spokojenost.
František byl mistr mistrů, vy jste pokračovatel, jak se vám daří navazovat na takového borce?
To je moc těžké, on byl jedinečný, co se slámových ozdob týče, tak zcela stoprocentně pokračuji v tvorbě širokého spektra jeho krásných věcí. Tvořím menší ozdoby, slaměné špice na vánoční stromky, ale třeba také slaměné betlémy. On mi vždycky říkal, abych do své vlastní tvorby přidával své nápady, snažím se.
Máte coby vzpomínku některé jeho „výrobní“ nástroje?
Mám a jsem tomu moc rád. Pan František mi věnoval třeba řemeslnické nůžky, které zažily Baťu, to je moje nejcennější, ale ne jediná Zuskova relikvie. Díky jeho paní Marii jsem nakonec zdědil prakticky všechno vybavení, kterým tak nádherně tvořil.
Pan Zuska předváděl svůj um třeba v muzeích. Vystavoval. I v tomto jste se „pozusčil“?
Výstavu ozdob chystáme u nás ve Vysokém Mýtě v zimě, zájem o výstavu projevili i v jeho rodném Kobylí. Za pár dnů se objevíme na Dni řemesel v Proseči, letos proběhne i velký kurz tvorby slaměných ozdob v Praze. Je toho více a vlastně za to může tento skvělý člověk.
Takže na něho vzpomínáte hodně často, viďte. Já také.
Víte, to byl člověk, který se mi zapsal do srdce. S každým stébélkem slámy na pana Františka s úctou vzpomínám.
