Vyrážíme z Malenovic
Mezi nejčastější patří Ostravice a Malenovice. Volíme coby východiště druhou jmenovanou destinaci. Autem se vydáme ke kdysi chloubě a už poměrně dlouho zanedbané „nechloubě“ hotelu Petr Bezruč. Snad se velký hotel povede zase uvést do provozu. Teď z něj funguje jenom parkoviště, takže až se budeme vracet, stovku za parkování připravit.
Hned od začátku jde cesta po kamení pěkně strmě nahoru. Na prvním kilometru zaujme v absolutním suchu pořád docela bystrý potok stékající z hor. Malý zázrak. Trasa bude sedm a půl kilometru dlouhá. Po náročném výstupu asi za půl hodiny první výhled na opravdu majestátní Lysou horu. Ale ještě to bude fuška, to je zjevné.
Mohyla připomínající skautské oběti
Po dalším vcelku rozumném dvoukilometrovém stoupání jsme na Ivančeně, což je místo, kde se dá odpočinout a kde stojí kamenná mohyla připomínající skautské oběti nacistické okupace, mladé lidi, kteří byli popraveni na samém konci druhé světové války.
„My jsme z Českých Budějovic, jsme v Beskydech poprvé a vzali jsme s sebou i naši desetiměsíční Julinku, je to krásný kraj, jde se nám docela pohodově,“ hlásí mladí rodiče, kteří vyrazili s malou i dvěma dalšími kamarády.
Drsnější část výstupu
Právě po pěti odpočinkových minutách ale začíná drsnější část výstupu. Lesní cesta se spoustou kamení připomíná náročné tatranské výstupy.
Každým krokem se blíží vytoužený cíl, ale tyhle tři kilometry pěkně berou dech.
„Už jste tam, nebojte,“ povídá mladý muž, který po kamenech s trekingovými holemi doslova skáče dolů.
Pravdu měl asi tak z padesáti procent. Totiž po výstupu z lesa čeká poslední „chuťovečka“. Vysílač už máme před očima, ale úzké serpentiny ještě jednou prověří lýtka, svaly obecně a hlavně vůli. Za posledních dvacet minut opravdu vrchol.
Odměna v podobě panoramat
Pivo, polévka a hlavně a především nejdokonalejší možné výhledy na všechny světové strany. Do Polska do Beskyd, na Slovensko až k Tatrám, na přehradní dílo Morávka, na další beskydské vrcholy, ale je toho mnohem více. Vše panoramaticky dokonalé. Tohle je báječná odměna za vynaložené úsilí.
Je tu vysílač, sídlo Horské služby, dvě restaurace, občerstvení v relativně slušných cenách. Také další mohyla a na rozdíl od výchozího bodu poměrně větrné počasí.
A zpátky dolů…
Až se nabažíme výhledů a zaplašíme myšlenky o únavě, čeká nás zpáteční cesta. Dolů je to méně náročné než nahoru. Ale ten pocit, když jsme po dvou a půl hodinách zpátky u auta, ten je o hrdosti na vlastní síly… A když se podíváme kamsi daleko vysoko nahoru, kam jsme se to až dostali, tak je to snad až o mírné pýše.
Více tipů na výlet najdete na webu zlin.cz.
