Bude ještě další?
Těžko říct, zatím se věnuji kruhovým tréninkům, pořádáme taky u nás ve Fryštáku pohybové tábory pro děti. Je pravda, že po skončení angažmá ve francouzském Courchevelu jsem víceméně netrénoval, ale na druhou stranu věřím, že bych se do toho brzy dostal. Teď samozřejmě nemluvím o extralize, Toma Žižku docela obdivuji a fandím mu.
Střihněme to o dvě desetiletí zpět, na začátku roku 2000 jste s dvacítkou vyhráli mistrovství světa, to byl úspěch jako hrom.
Bylo to hodně zajímavé, naše lajna se Sivkem a Kraftem byla tehdy mimořádně produktivní, ve Švédsku se nám dařilo, finále nad Ruskem jsme vyhráli po nájezdech, drama jako z hororu, gól nepadl.
Tehdy nebylo zvykem, aby Česko reprezentovali kluci zkoušející štěstí v mládežnických soutěžích v zámoří…
Hodně vzpomínám na trenéra Jaroslava Holíka, ten si tuhle věc prosadil, nám se skvěle dařilo, za rok pak naši následovníci titul obhájili, to se dnes asi povést nemůže.
Okusil jste NHL v Buffalu, KHL v Minsku, máte titul z Košic, stříbro ze svého Zlína, zlato z Karlových Varů, běloruského Grodna, zahrál jste si i v Německu, v Polsku, naposledy ve Francii. To musí člověka obohatit nejen po hokejové stránce.
Bez pochyb. Jsem rád, že na posledních štacích už se mnou byla i moje manželka a dvě dcery. Je ale pravda, že když už jste v nějakém věku a bavíte se se spoluhráči, dvacetiletými kluky s úplně jinými zájmy, tak poznáte, že už jste jiná generace. Ale tak to asi má být.
Takže hokej ještě ano, anebo už ne?
Zní to možná zvláštně, ale pokud bych do toho ještě šel, pak kvůli rodině. Přejeme si samozřejmě klid, ale na druhou stranu je moc pěkné, když vám v hledišti blízcí fandí. Mladší dcera už se ve třech letech taky hodně zajímá. A tak i intencích úsloví: nikdy neříkej nikdy.
A ještě jedna věc, ne jen hokejová. Ve zralém věku jste působil v Bělorusku a ve Francii. Těžko hledat, alespoň na první pohled odlišnější země. Dají se srovnat?
Srovnání je fakt složité. V Bělorusku máte pocit, že lidé mají jakoby nalajnovaný život, vědí co nesmí a co mohou. Ale pozor, čistota, místní mimořádně příjemní, usměvaví, vděční. S nimi snadno naladíte stejnou strunu. Francie? Úplný opak. Moře lidí z celého světa, na mnoha místech se v tom etnickém mumraji vůbec nevyznáte, často máte zvláštní pocity. Každý si dělá, co uzná za vhodné, ale nějak se mi nezdá, že by tohle měl být vzor třeba pro nás…
