Šerák je sice mezi jesenickými velikány až na dvanáctém místě, co se výše týče, ale sněhové podmínky jsou momentálně právě tam úplně nejlepší. A vůbec nevadí, že se tam, ani níže na Čerňavě dolů do Ramzové, už nelyžuje. Naopak.
Samotná Ramzová leží v nějakých 760 metrech, takže pěší výšlap dlouhý šest kilometrů na Šerák a tamní Chatu Jiřího je pěknou prověrkou fyzických kvalit. Během dvou hodin turista překoná šestisetmetrový (!) výškový rozdíl.
Odměna? Báječná, parádní, jedinečná, zasloužená. Stromy obaleny sněhem i ledem, občerstvení na chatě v mini společnosti velmi dobré, ceny nenízké, ale to nikdo jinak nečeká.
Cesta dolů, částečně po široké sjezdovce pod vypnutou lanovkou je paradoxně možná mírně namáhavější, ale zpestřená od úvodního výhledu na Jeseník dalšími, do údolí, na Ramzovou a protější kopce Rychlebských hor.
Další den je plný naděje. Autem kolem pořád ještě pořádně poničených lokalit říčky Bělé, která tak zle řádila před půl rokem. Parkoviště na Hvězdě a výjezd autobusem na Ovčárnu. Zase azurově modro nahoře a bílo po nohama.
„Tohle je jako v Itálii, ale ještě mnohem lepší,“ praví pán nemladý, na běžkách ale nesmírně vitální.
Sjezdovek v provozu na Ovčárně, na Petrových kamenech i o kus dál pět nebo šest a považte, všude poloprázdno, čekací časy nulové. Ale vždycky pozor, vrtulník zrovna přiletěl pro vážně zraněnou šestnáctiletou dívenku, která nezvládla své lyže.
Cesta po sněhu na Praděd, nevyšší moravskou horu, trvá kolem hodinky. Obří vysílač vysoký téměř 150 metrů je jako vždy naprostou dominantou okolí, vidět je v krásném dni zdaleka. Zblízka je pak jasné, že i na něm ve vyšších partiích pracuje rez, bude třeba ho opravit.
Což je jediná skvrnka na neuvěřitelně, až téměř kýčovitě nádherně působící scenérii.
Také nahoře se dá snadno občerstvit, ceny respektujeme, pivo má říz, gulášovka za 80 není levná. A když polévkově, pak zdaleka nejlepší mají hovězí vývar o kus dál na Paprsku.
