Jen malinko faktograficky, kdy jste vlastně poprvé otevřel dveře u vrátnice Slováckého divadla? S jakými pocity?
To vím úplně přesně. Bylo to v květnu 1999, tehdejší ředitel Igor Stránský zrovna připravoval muzikál Hello, Dolly! a rovnou mi dal taneční roli. Mně, který má problém udělat krok sun krok! Někdo v divadle navíc rozhlásil, že jsem tanečník, a když pak můj taneční výkon ostatní viděli, říkali si: „Bože můj, když tanečník takto tančí, jak pak bude hrát?” Takže bylo s podivem, že si mě pak v divadle nechali.
Máte spočítáno, kolik rolí jste zatím ztvárnil?
Kdepak, nejsem statistik, který by si vedl záznamy. Tak to byly, řekněme, desítky.
Byla některá, na níž vzpomínáte úplně nejvíce? Těžká otázka, že ano…
To je opravdu těžká otázka. Rád vzpomínám třeba na Smerďakova z Bratrů Karamazových v režii J. A. Pitínského. Bavil mě i proto, že jsem na jevišti přestal hrát poplety, ale střihl jsem si opravdu složitou figuru, která má ke všemu epileptické záchvaty a ve finále je i vrah.
A copak inscenace s paní Květou Fialovou?
No jéje. To je samostatná kapitola. Nejenom Harold a Maude, ale i Oskar a růžová paní – to jsou taková ta setkání, která v sobě budu mít navěky. Doma mám jednu milovanou fotku – jsme na ní s paní Květou před začátkem jedné reprízy Harolda a Maude, ani jednomu nejde vidět do obličeje a objímáme se. To byl totiž náš rituál. Bez toho jsme nemohli začít. Já vám tu fotku pošlu, chcete?
Jistě, těším se na ni. Ale zajímá mne i vaše odpověď na otázku, zda je ve vašem oboru lepší tvořit, pracovat a vydělávat třeba v Praze?
Praha má velkou výhodu ve větších možnostech. Jsou tam televize, rádia, studia, člověk se může rozletět a natáčet seriály, filmy, audioknihy, ale doma je doma, co vám budu povídat.
Už je to pár let, co si zvete na rozhlasovou i divadelní pohovku JK své hosty. Ten nápad se vzal kde?
Ten nápad se narodil v Českém rozhlase Zlín, odkud jsem dostal nabídku. A protože jsem člověk zvídavý, říkal jsem si, že si tu těžkou disciplínu – vést rozhovory pro rozhlasové posluchače, ale i naživo před diváky – vyzkouším. Vzpomínám si, jak mi vedoucí vysílání Markéta Janíková říkala, že by byla ráda, kdybych to s nimi vydržel rok dva. A já jsem si v duchu říkal: „Proboha, tak dlouho?” A už to dělám pět let.
A jsme u pro mne potěšujícího jevu. Ve zcela mile obráceném gardu jezdí „Pražáci“, ale nejen oni, k nám na Slovácko a do Zlína, do Zlínského kraje. Koho jste už na pohovku stačil přilákat?
Snažím se, aby to byli lidé, kteří jsou vzácní a moc často se s nimi diváci u takových rozhovorů nesetkají. Za všechny vzpomenu třeba Simonu Stašovou, Zuzanu Bydžovskou, Petra Kostku nebo Jaromíra Hanzlíka.
A koho teď lákáte k posezení?
V červnu se diváci, kteří za námi přijdou do Slováckého divadla, mohou těšit na moji kolegyni z divadla Kláru Vojtkovou a také na manželskou dvojici Zlata Adamovská a Petr Štěpánek.
Ještě maličko k tomu tématu odchodu „za lepším“. Nejde zdaleka jen o umělce, do větších center i do zahraničí míří mladí lidé vícero profesí. Je to nezvratitelné? Nemáme u nás v kraji co nabídnout, co myslíte?
Ono to záleží na každém individuálně. Když vás láká ten cvrkot a možnosti, tak se větším městům nevyhnete. Ale někdo je spokojený, když se může podívat z okna a vidět, jak mu pod domem teče Morava a na ní plavou labutě.
Léta platilo: Josef Kubáník – herec a mluvčí Slováckého divadla. Ale pozor, připisuji: autor. A vy moc dobře víte, proč tak činím…
Vy narážíte asi na hru Terapie, která bude mít na konci května premiéru, že? Ano, to je velká radost. Pořád jsem hledal roli, která by mě hodně bavila, až jsem si ji napsal. A napsal jsem i roli pro vynikající herečku a jsem rád, že když jsem ji letos 2. února poslal Nele Boudové, hned mi volala, že tohle chce rozhodně hrát. To datum si pamatuju proto, že ten den má Nela svátek, tak to ode mě dostala jako dárek.
Inscenování přímo na hradišťské poliklinice je z vaší hlavy?
Ano. Přemýšlel jsem nad výjimečným a neobvyklým prostorem, který by ten zážitek v podobě napínavého rozhovoru mezi terapeutkou a jejím klientem mohl ještě víc umocnit a poliklinika mi přišla jako ideální. Protože po skončení si budeme s paní Nelou s diváky povídat. Třeba o herectví, o vztazích a o tom, jak být šťastný a nezbláznit se ze života.
A jaké máte kol a kol třeba v Uherském Hradišti nebo i jinde v okolí místo, kde se dají mazat šrámy ducha i těla?
V Hradišti mám rád jeden park, kde mě mimochodem napadla zápletka ke hře Terapie a chodím tam rád i proto, že je nás tam většinou málo a můžu si klidně začít jen tak zpívat. Potichu, samozřejmě (smích).
Více rozhovorů se zajímavými osobnostmi nejen z našeho regionu si můžete přečíst na webu zlin.cz.
