Pane řediteli, tady ve svém pracovním křesle jste od začátku roku 2011, předtím „nahoře“ v někdejším Domě umění v pozici šéfa ještě další tři roky. Jak se bude tohle místo opouštět?
Řeknu vám na rovinu, že teď, kdy cítím, že jsou mé dny, tedy snad jen ty pracovní (úsměv), sečteny a budu tu ještě dva týdny, tak je to docela nostalgie.
Víte, už bylo hodně napsáno o tom, jak se FMB hodně zvedla ekonomicky, posluchačsky a tak dále. A velký dík za to. Ale niterněji vzato, jak to bude, až se prostě nevydáte do práce?
Beru to zcela normálně, jako výzvu, začne nová kapitola života. Ta práce, jakákoliv, ať si to přiznáme nebo ne, nám sice bere čas, ale nabíjí nás. Takže se stanu více pánem svého času. Přemýšlím různě, samozřejmě vždy ve spojení s rodinou. Třeba o cestování. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem s orchestrem procestoval kus světa, byli jsme třeba na EXPU v Dubaji, v Indii, na přemnoha dalších místech nejen Evropy. Poznal jsem úplně jiné končiny planety. A přece…
…a přece?
A přece mne cestování už po vlastní ose láká dál. Už mám jasno, no spíše polojasno. V dubnu bychom rádi do Bahrajnu na dovolenou. A pak tu mám zajímavé pozvání, úplně čerstvé od přátel, a to na poznávání Japonska.
Cestování je jedna věc, máte i jiné „seniorské“ výzvy vlastního ducha a těla?
To víte, že je na přemýšlení docela dost času. Láká mne leccos, důležité je dobré zdraví, snad se mne jako celoživotního sportovce bude držet. Máme dva syny, čtyři vnuky, taky se těším na častější setkání. A ještě něco, ale to je ve vývoji, klidně bych si vybral nějaký zajímavý obor na Univerzitě třetího věku tady u nás, rozhlížím se.
A ještě zpět na začátek vašeho angažmá u filharmonie. Předtím jste podnikal ve svém původním oboru, taky řadu let, už od roku 1991. V roce 2007, v listopadu, jste se přihlásil na konkurz do vedení FMB… už jste tu nedlouho působil jako ekonomický náměstek. Jak důležitý to byl krok?
To rozhodnutí mi úplně změnilo život. Naprosto pozitivně. Na tom postu jsem se úplně našel. V mém případě se propojila matematika a hudba, oba obory žádají přesnost. A ač se to nezdá, souznějí spolu.
Obory, anebo lidé, s nimž jste se dostal do kontaktu?
Já myslím, že jsem byl do té doby logicky něco jako suchar, ale naráz jsem uviděl, jak mezi umělci tryskají emoce. Napřed jsem s tím měl zdánlivě problém. Ale pak jsem se s nimi začal rozčilovat, radovat, smát se, jásat, chválit i mračit. Chci všem kolegům poděkovat, možná to ani nevědí, ale prostě mne posunuli do těch pozitivních věcí. A snad jsem je také obohatil. Odchází se mi nelehce, ale s výbornými pocity.
