Přeci jen už leccos pamatujete. Vracíte se v běžném běhu života občas do dětství?
Nepochybně, myslím, že s přibývajícím věkem k tomu má sklon každý. Pořád jsme v zápřahu, ale nějak ty kořeny podvědomě hledáme, vracíme se k nim, jdeme k domovu.
Vy pocházíte z Čeložnic. Na dotek jsou Chřiby, pohoří, které nám zdobí Zlínský kraj. Říká se, že v sobě mají magii. Co vy na to?
Určitě. Celé dětství jsem vyrůstal na vesnici a do lesa, do Chřibů, to bylo pár kroků. Nechci přehánět, ale v chřibských lesích, kolem Čeložnic, Kameňáku, jsem prožil celé dětství a kus mládí. Vyšli jsme ráno, zvonilo poledne, namířili jsme domů k obědu a zase zpět. V šest zvonilo klekání, vraceli jsme se. Nebyly mobily, nebyly počítače, ale bylo jakési dodnes těžko uchopitelné cosi. Zní to romanticky, ale bylo a je to tak.
Máte v nenápadně magických Chřibech místo nejmilejší?
Těžký výběr. Jestli musím, tak z mnoha nádher obří skálu Kozel. Pro mne asi nejmystičtější místo. Je tam spousta energie, stojí za to se tam přijít podívat.
Třeba jste tam načerpal i energii pro tuhle zvláštní dobu…
Třeba. Asi. Pro zajímavost. Když byly loni červnové koncerty, poprosil jsem fotografa, aby mi hlavně nafotil lidi s rouškami. Říkal jsem mu, že tohle už nikdy neuvidíme. A pak přišlo zklamání, šok, na podzim bylo daleko hůř.
Ale věci teď jdou k lepšímu, nebo ne?
Spousta lidí zažila opravdu zlé časy, tak věřím, že ano.
Ale každý musí hledat svoji cestu. Co vám kromě vlastní práce chybělo nejvíce?
Možná se budete divit, ale určitě po dlouhá léta pravidelné páteční fotbaly. I to se vrátí. Ale jednu věc si vzít nenechám. Vedle hudby miluji i zahrádku. Taky to jde ztěžka, ne a ne se chytit salát, ale už to bude lepší. To platí obecně, sluníčko pomůže.
