Ve valašskomeziříčské nemocnici od samého začátku
Kateřina Frkalová vystudovala rodinnou školu se zaměřením na ošetřovatelství a během studia absolvovala praxi ve valašskomeziříčské nemocnici.
„Již od střední školy jsem věděla, že chci pracovat s lidmi. V době studií jsme chodili na praxi do zdejší, tehdy ještě městské nemocnice. Praxe na gynekologicko-porodnickém a novorozeneckém oddělení rozhodla o mém dalším studiu – studiu porodní asistence. V tu dobu mě však nenapadlo, že bych se v budoucnu věnovala jinému oboru než samotné péči o ženu,“ vzpomíná Kateřina Frkalová.
První zkušenosti na gynekologii
Po absolvování Vyšší odborné školy zdravotnické ve Zlíně v roce 2000 nastoupila Kateřina Frkalová na gynekologické oddělení valašskomeziříčské nemocnice, kde získala první pracovní zkušenosti.
„Práce mě velmi bavila, byla pestrá a zajímavá. Prolínala se zde péče o ženu v každé etapě jejího života,“ říká staniční sestra. Po návratu z mateřské dovolené v září 2007 se však rozhodla pro profesní změnu a přestoupila na novorozenecké oddělení, kde působí dodnes.
Přesun k miminkům
„Protože má porodní asistentka v kompetenci péči o novorozence, tedy o děti v jejich prvních 28 dnech života, nastoupila jsem na novorozenecké oddělení,“ vysvětluje Kateřina Frkalová, která se za léta praxe setkala s mnoha nezapomenutelnými okamžiky.
„Rodí se miminka veliká, ale také maličká, vlasatá i bez vlásků. Měla by být bez zoubků, ale i mléčný zoubek se občas objeví v úsměvu miminka. Každé miminko je hlavně svou vlastní osobností již od narození, a podle toho se také projevuje. Některá jsou klidná a některá dávají najevo svým hláskem, že jsou již zde,“ popisuje Kateřina Frkalová.
Práce zdravotní sestry je poslání
Zkušená zdravotnice si za léta praxe utvořila názor, že dobrá zdravotní sestra potřebuje víc než jen odborné znalosti. „Já osobně beru práci zdravotní sestřičky jako poslání, ať už se jedná o jakoukoliv specializaci. Manuálně zručný dokáže být téměř každý, ale propojit dobrou práci, poslání a srdce je velmi náročné,“ myslí si Frkalová.
Tolik potřebný relax
Když potřebuje načerpat novou energii, obrací se Kateřina Frkalová především ke své rodině. „To jsou ti, co mě drží a dobíjí,“ říká. Relaxuje s manželem na rybách, při vyjížďkách na motorce nebo na kole, ale stačí jí i obyčejná chvíle ticha na zahradě – s hrnkem čaje a výhledem do přírody.
Sama ale přiznává, že kromě klidu potřebuje k životu i pohyb a společenské dění. Dlouhodobě se tak podílí na organizaci volnočasových aktivit pro děti i dospělé ve své obci, je členkou Sboru dobrovolných hasičů Rajnochovice, a to včetně zásahové jednotky. Pomáhá také manželovi při pořádání tradičních turnajů ve stolním tenise. „To vše mi pomáhá přijít na jiné myšlenky a dobíjet se pozitivní energií,“ doplňuje Kateřina Frkalová.
Na opačném konci životní cesty
Zcela jiný rozměr jejího života tvoří činnost smuteční řečnice. K této citlivé roli ji přivedla osobní ztráta.
„Zemřela mi mladší sestra. Byla učitelkou a mezi žáky, pedagogy i v okolí velmi oblíbená. Měla jsem potřebu říct nahlas poselství jejího života,“ vzpomíná paní Kateřina.
Přestože bylo nesmírně náročné mluvit o někom, kdo jí byl blízký, veřejné vystoupení jí pomohlo vyrovnat se se ztrátou. Krátce poté ji oslovil starosta Rajnochovic s prosbou, zda by se této role neujala i při dalších obřadech. Váhala, ale rozhodla se nabídku přijmout.
„Je to v poslání mého života – práce s lidmi, která obnáší nejen radostné chvíle, ale také chvíle naplněné bolestí, úctou a pokorou,“ říká Kateřina Frkalová, která se této činnosti se věnuje už patnáct let.
„Setkala jsem se s různými způsoby provázení poslední cestou. Jsou rodiny, které vám dají informace o svém blízkém a vy sestavíte smuteční řeč, následně ji na pohřbu přednesete, ale jsou také rodiny, které si poslední slova sestaví samy a já jim je pronesu. Způsobem rozloučení mohou být zapsané vzpomínky na blízkou osobu, tak jak ji dotyčný viděl vlastníma očima. Setkala jsem se s rozloučením na různých místech, často v kostele nebo ve smuteční obřadní síni, ale také na hřbitově při umístění urny do hrobu,“ přibližuje paní Kateřina.
Obě práce se doplňují
Propojení své profese a činnosti smutečního řečníka vnímá paní Kateřina jako zvláštní soulad.
„V životě vše začíná a má svůj konec. Člověk se rodí v bolestech a často tak také umírá. Po narození miminka přichází úleva, láska a štěstí. Po smrti blízkého člověka cítíme také bolest, ne fyzickou, ale bolest na duši, a i když je to těžké, tak musíme myslet na to, že láska a vzpomínky zůstávají v našich srdcích a mysli. Postupem času pěkné vzpomínky vítězí nad těmi, na které chceme zapomenout. Já žiji s pocitem, že vše se děje pro něco,“ věří paní Frkalová.
