„Jsem v lese i přes momentálně suché počasí vždycky, když můžu, několikrát týdně. K lásce k přírodě a lesu mne od malička vedli rodiče. Od otce znám spoustu pěkných míst, kde houby včetně pravých hřibů rostly spoustu let. Jenže v poslední době je tu na dávno osvědčených místech prostě nenacházím a jsem si jist, že nacházet nebudu,“ říká milovník přírody a lesa a samozřejmě také houbař Karel Srnec.
V posledních dnech se vrací s minimálním počtem hříbků, zato s čím dál horšími zážitky.
„Tady jsme vždycky nacházeli pravé hřiby, teď je tu jenom spoušť po těžbě dřeva, ať se nikdo nevymlouvá na kůrovce, tady leží na zemi buky. Na ty jak známo lýkožrout apetit nemůže mít,“ ukazuje Karel na porosty nedaleko Březůvek.
Oázou houbařů býval odjakživa sousední Provodov.
Také tady ale překotná těžba dřeva zanechává nesmazatelné stopy.
„Tady se vůbec nedá jít po lesní cestě, jsou tu metrové koleje po traktorech nebo dalších mechanismech. Les mizí, holiny samozřejmě nezadrží vodu, hub ubývá, je to čím dál smutnější pohled,“ ukazuje pan Vlastimil ze Zlína, který se sem vydal s rodinou po třech letech a je hodně drsně zklamaný.
Své vykonávají také divoké nájezdy čtyřkolek. „Smutné, dělají si zjevně, co chtějí,“ říká Vlastík.
Aby to měli houbaři ještě složitější, přidává se i další faktor. Tím jsou vysoké teploty.
„Nade vší pochybnost jde o změnu klimatu, tohle už jsou subtropy a jak známo, v tomto klimatickém pásmu hříbky zrovna neprosperují,“ ukazuje Karel Srnec na ojedinělé nálezy hřibů dubových, které mají suchem a horkem popraskané hlavy.
Ty hlavy by ale měly praskat někomu jinému. Tedy těm, kteří povolují, aby z krásného kraje plného lesů mizely stromy a čím dál víc udávaly ráz krajiny nevzhledné, vysušené holiny…
